His Guardian //CZ

I'm not going to waste it.

Life Is Strange Rap - DanBull ft. Cammie Robinson

Zastavili jsme se až v malé vesničce pár kilometrů od hlavního města. Sebastián navrhoval, abychom udělali zastávku i tam, ale mě nelákalo pomyšlení na to, jak si na mne zase budou ukazovat prstem. I když už se určitě roznesla zpráva o mém propuštění, pořád mě vnímali jako někoho nebezpečného. Deptalo mě to, a přitom bych za to před pár měsíci dala cokoli.

Ve vesnici byla jen jedna jediná krčma, ve které měli ještě pořád zavřeno, a tak nebylo kde se zeptat na cestu. I když by nám to nejspíš nebylo nic platné, Heior je od zámku pekelně daleko. Byli jsme tedy úplně odkázáni na mapu. I přes všechna má snažení jsem nedokázala ani vyčíst, kde momentálně jsme, zato Sebastián se mapy chopil jako zkušený vůdce.

„Dřív jsem chtěl hodně cestovat," pokrčil rameny, když jsem se ho na to zeptala.

Pořád byla tma jako v pytli a před námi ležel hustý les, který už ale naši koně neznali tak dobře jako cestu ze zámku do města, kterou by mohli běžet i poslepu. Zbývaly dvě věci – vrátit se nebo přespat venku.

Vážně si myslíte, že bychom se vrátili?

V nejzazší části vesnice stálo něco, co vypadalo jako opuštěná menší stodola. Zavedli jsme dovnitř koně a lehli si na seno, které vypadalo jako čerstvé. Možná, že to přeci jen nebude opuštěné. Ale vždyť se nic nestane, když tu strávíme jednu noc.

Sebastián se rozvalil přes téměř celé provizorní lůžko. „Páni, skoro pohodlnější než na zámku," zašklebil se ironicky. Kousek jsem ho odtlačila.

„Chci si taky lehnout, tak uhni," zavrčela jsem. Se smíchem tak učinil.

Chvíli jsme jen tak rozpačitě leželi a němě zírali do stropu. Pak se ozval Sebastián.

„Willow, myslíš, že ji najdeme?"

Pokrčila jsem rameny.

„Takže co uděláš, jestli bude celý tenhle výlet k ničemu."

„Jednoduše ho budu brát za to, cos teď řekl – jen výlet. I když pochybuju, že bych se potom mohla vrátit zpátky do paláce, pokud neuspějeme. Královna by mě nechala rozčtvrtit rovnou v bráně."

„Ona není taková. Tedy, normálně."

Odfrkla jsem si. „To jsem viděla."

„Omlouvám se ti za ní, nevážně není taková. Kdybys ji lépe poznala...,"

„Nemám zájem," vyštěkla jsem. „Ta ženská mě skoro nechala do konce života hnít za mřížemi. Ztratila mojí důvěru."

S povzdechem jsem dodala: „Už se těším, až budeš na trůně sedět ty a všem ukážeš, jak se vládne. I tvojí matce."

Mlčel. Zdálo se, že neví, co říct. Potom se pomalu natáhl po mojí ruce. Jeho dlaň se plazila po seně jako pavouk hledající si cestu ke své kořisti. A když ji konečně polapil a sevřel ji, nedokázala jsem potlačit úsměv na rtech.

Nepřítomně mi začal kreslit kroužky do dlaně a při tom si se mnou povídal.

„Víš, když byl táta ještě naživu, chovala se úplně jinak. To ona byla tou měkkou, která mi dovolila jakoukoli lumpárnu. Ale teď.... Jako by se proměnila v otce, možná dokonce v něco horšího. Nebo je to mnou?"

Ignorovala jsem příjemné impulzy, které mi jeho nepřítomné laskání mé dlaně vysílalo do těla, a nadzvedla jsem se na loktech. Ve tmě jsem viděla jen obrysy jeho obličeje. „Jak to myslíš?"