His Guardian //CZ

What the hell should I do, dad?

Radioactive - Imagine Dragons

„Chceš pronést něco na svou obranu?"

Dívala jsem se do chladných očí královny a doufala, že neuvidí, jaký mám uvnitř strach. Vůbec se nepodobala té milé ženě, kterou jsem znávala. Shlížela na mě teď žena s tak studenýma očima, že mě mrazily až v duši. Soud se konal v korunním sále, neboť místnost, ve které se obvykle konaly, vyhořela společně s tím jediným křídlem zámku. Po obou stranách u zdí sedělo usazeno to málo šlechticů, kteří zvládli co nejdříve přijet, královna seděla na trůně přímo přede mnou. Dělilo nás od sebe jen pár schodů, i ta malá výška mi ale dávala pocit, jako bych se zmenšovala.

Když mě předvedli, donutili mě si kleknout na znamení pokory. S opovržlivým výrazem jsem tak učinila, i když se mi tohle gesto příčilo a podřízenosti v něm nebyla ani kapka. Uzamkla jsem všechny své obavy hluboko v sobě a snažila se pohledem královně naznačit, co si o celé téhle absurdní situaci myslím. Ta ale jako by nevnímala, nebo spíš vnímat nechtěla.

Bylo mi jasné, proč to tak je. Přišla o milovaného muže, je zmatená a chce viníka, aby ho mohla potrestat a celou tuhle věc uzavřít. Zaskřípala jsem zuby. Musí si vybrat zrovna mě?

„Tak řekneš něco?" štěkla na mě. Strážný, který stál vedle mě a hlídal, abych se o nic nepokusila, mě špičkou boty upozornil, že bych měla mluvit nebo alespoň zavrtět hlavou.

„Tohle je naprostý nesmysl! Myslíte si, že bych dokázala být na dvou místech najednou, když musím hlídat vašeho synáčka, který se věčně dostává do problémů?" syčela jsem na ni drze, za což jsem si vysloužila silný šťouchanec do žeber. Vztekle jsem se po muži za mnou uhlédla. Pod tíhou mého pohledu o milimetr ustoupil, ale pořád byl na dosah ruky.

Sebastián sedící vedle královny se ošil. Dobře jsem věděla, co se mu honí hlavou. Pohybovala jsem se po tenkém ledě, a on to dobře věděl.

Včera večer, když jsem se ho zeptala, zda mi pomůže, jen uhnul pohledem a něco zamumlal. Mohlo to znamenat cokoli, ano i ne. Tak moc mě to rozzlobilo, tolikrát jsem tahala ten jeho královský zadek z maléru, ale on není schopný ani dosvědčit, že byl se mnou. Chtěla jsem se s ním pohádat, tak moc jsem po tom toužila, ale řekl, že se pokusí udělat, co se dá, aby mě dostal z cely, a vypařil se jako pára nad hrncem. Dnes se mi dařilo ho celý den zdárně ignorovat a moc dobře jsem věděla, že je z toho nesvůj. V tak prekérní situaci ještě nikdy nebyl.

Tak jak si s tím poradíš, princátko?

„A rozhodla ses, že zavraždíš ty dva, aby prince nemohli ohrožovat? Nebo to bylo z čistě osobních důvodů?" oplácela mi královna stejnou mincí.

„Nerozumím vám."

„Možná jsi nemohla snést další ženu v paláci, proto bylo potřeba zbavit se Lissy. Nebo v tom snad byla ta nešťastná akce, ze které ses vrátila jako jediná? To je zajímavé, že? Jak jsi to dokázala? Není to trochu zvláštní?" Její dorážení na mě se stupňovalo. Zaryla jsem nehty do dlaní. Ne, to tažení do Solesie přede mnou neměla zmiňovat. Když chce válku, má ji mít.

„Nebo je to možná tím, že potřebujete na někoho shodit vinu a zase se jít spokojeně utápět v žalu, že jste nebyla schopná hnout ani prstem pro záchranu krále?"

Chtěla jsem ještě něco dodat, ale v tu chvíli na má záda dopadla těžká vojenská bota a srazila mě k zemi. Jelikož jsem měla svázané ruce za zády, dopadla jsem na tvář a nehezky si ji popálila o naleštěnou podlahu, zatímco jsem sklouzla po líci. Zavrčela jsem a pokusila se vstát, ale svázaná zápěstí mi to dost znemožňovala. Nahoru jsem se dostala až po dlouhém pokoušení se nevypadat až tak trapně.