His Guardian //CZ

Brave girl.

Hello Darkness, My Old Friend (Sound of Silence) - Simon & Garfunkel

Dlouho jsem ani nedutal, schovaný za skříní. Willowiny bolestné skřeky se ozývaly ještě chvíli poté, co útočníci úplně zmizeli, pak začala vyluzovat jen něco podobné kňučenímu a nakonec utichla úplně. Nejspíš je mrtvá.

Kvůli mně.

Zachránila mi život. Kdybych ji vzal s sebou a zamknul se tu s ní, možná by žila. Je to moje vina, že zemřela. Pocity viny se mnou zmítaly a já z náhlého popudu vyslal prosbu k Bohu. Normálně na něj nevěřím, ale pomodlit se za tu dívku, která se pro mě obětovala, mě přeci jenom nezabije.

Když jsem si byl jistý, že nepřátelé už jsou dávno pryč, opatrně jsem otevřel dveře. Willow ležela v prostředku chodby, luk rozlámaný, meč v ruce. Po bradě jí stékaly pramínky krve z rozbitých rtů a kožené brnění na paži bylo pokryté toutéž lepkavou látkou, která jí prýštila zpod něj. Obličej měla popelavý.

Dokulhal jsem k ní a klesl na kolena, abych zjistil všechna její poranění. A pak jsem zaregistroval rychle se opakující nepatrný pohyb, připomínající třepotání křídel motýla.

Její hruď se pořád ještě zvedala a klesala. Ona žije!

Vypáčil jsem jí z prstů meč a odhodil ho daleko za sebe. Krvavá louže pod ní se pomalu zvětšovala a nikdo nejspíš netuší, že jsme tady. Co mám dělat? Přivolat pomoc?

Zvedl jsem se na nohy a chystal se kulhavě rozběhnout pro pomoc, ale Willowiny prsty se sotva znatelně ovinuly kolem mého kotníku.

„Ne," otevřela oči a zachroptěla.

„Co ne? Nemám chodit?" Neodpověděla, jen znovu zavřela oči. Zanadával jsem a sklonil se, abych jim mohl vzít pod koleny a na zádech. Svaly se mi napjaly, když zvedaly její váhu. Opatrně jsem zkusil raněnou nohu. Nevypadala, že by se měla zhroutit, a tak jsem se vydal chodbami zámku a křičel o pomoc.

„Pomoc! Mám tu raněnou! Potřebuje doktora!," křičel jsem, ale bylo to marné. Zbyl vůbec někdo?

Došel jsem až do vstupní haly, než se konečně někdo ozval. Jeden z vojáků přišel hledat přeživší, když v tom nás uviděl. Vzal mi Willow z náručí a mnohem rychlejším tempem ji, pod vysvětlením, že ji nese k doktoru, odnášel pryč.

Rukáv bílé košile jsem měl nasáklý její krví. Jestli se uzdraví, dluží mi jí.

Posadil jsem se na mramorové schody a snažil se nemyslet na tu krev okolo. Ti vetřelci tu rozsekali, co mohli. A to všechno kvůli jedné ztracené holce.

Valerie.

Kdo to může být? Jistě, říkali, že je to princezna, ale proč je tak cenná, že kvůli ní napadnou i sousední království. Musí jim být jasné, že přijde odplata, a to nemalá. Musí být úplně zoufalí.

„Sebastiáne!," ozvalo se místností. Zvedl jsem hlavu a spatřil u vchodu stát matku se třemi strážnými. Rozeběhla se ke mně a já se schoval v jejím objetí. Díkybohu...je naživu. Vůbec jsem na rodiče nepomyslel...co kdyby to nepřežili? Snažil jsem si zachránit vlastní kůži a ostatní mě nezajímali.

Hladila mě po zádech a já našel odvahu se jí zeptat na to, co mě trápilo nejvíce. „Mami, kde je otec?"

Pohladila mě po vlasech. „Je naživu, zlatíčko. Hned po útoku svolal zasedání parlamentu, nejspíš chce navrhnout odvetu." Odmlčela se. „Kdybys zemřel, nikdy bych si to neodpustila, tím spíš, kdy jsme se pohádali...,"vzlykala. Rozpačitě jsem ji poplácal po zádech. Nikdy nevím, co dělat, když žena brečí.

„Jak se ti podařilo přežít?" zeptala se, když si konečně otřela slzy. Vypověděl jsem jí všechno, od napadení skupiny strážných, kteří mě odváděli do bezpečí, přes můj zraněný kotník, až po Willow a to, jak ji odnesli k doktorovi. Matka v průběhu vyprávění přikyvovala a občas pronesla nějakou krátkou větu. Když můj výklad skončil, smutně potřásla hlavou.

„Statečné děvče. Doufejme, že se z toho dostane."

„To já také."

Pomalu jsem se probouzela z těžkého omámení. Ležela jsem na lůžku na ošetřovně, nade mnou se skláněl doktor a obvazoval mi ruku. Bílý obvaz téměř ladil s mou bledou pokožkou.

„Vítej zpátky, Willow. Jak se cítíš?" zeptal se. Moc dobře mě znal, při tréninku jsem tu skončila už mnohokrát.

„Divně. Nebyla jsem v bezvědomí, spíš něco jako...otupená. Cítila jsem, že mě někdo nese, ale neslyšela jsem ani si neuvědomovala bolest."

Doktor pokrčil rameny, jak by s něčím takovým neměl zkušenosti, a věnoval se úklidu obvazů. Pohledem jsem zkontrolovala svůj stav. Na hlavě jsem měla bouli od nárazu při pádu na podlahu, levá ruka bylo obvázaná hned pod ramenem až k lokti. Jinak jsem měla spoustu modřin a bolel mě jazyk. Později jsem při pohledu do zrcadla zjistila, že na něm mám krvavý povlak, jak jsem se do něj kousla.

„Pár týdnů nebudeš meč ani držet v ruce, natož trénovat," nařídil mi doktor.

„Co přesně s tou rukou mám?"

„Bodli tě."

„Aha," polkla jsem. „A co kdybych se vyhýbala všemu, co mi může ještě víc ublížit, a jinak trénovala normálně?" pokusila jsem se vyjednávat. Doktor se na mě přísně zadíval, ale na tváři mu svítil úšklebek.

„Ještě si to rozmyslím," prohlásil. Pak mi doporučil pokoušet se o spánek, jelikož jsem se v noci moc nevyspala a teď by se mi hodilo zdřímnout si, a odešel. Nejspíš hledají přeživší, napadlo mě. Kolik lidí je mrtvých? Princ Sebastián říkal, že hledali nějakou princeznu Valerii. Ať to je kdokoli, musí ji hodně postrádat, když jsou schopni troufnout si i na královský palác.

Jak říkal doktor, zkusila jsem usnout a ono to kupodivu šlo. I pře bolest v ruce jsem odplula do říše snů daleko rychleji než normálně a celé dopoledne spala. Zdálo se mi, že jsem v lese, houpe to se mnou, z nebe nade mnou mi mávají hvězdy a někdo rychle oddechuje. Nemám to ráda, a tak začnu brečet, ale můj hlas je jako dětský. Nějaký hlas mě uklidňuje, ale o chvíli později letím vzduchem a padám.... Někdo mě znovu bere do rukou a utíká, dlouho, dlouho, než mě někam odloží a odchází pryč. A v tomhle momentě jsem se probudila.

A nebyla jsem sama.

AN/

Dnesks vám toho moc neřeknu, jen to, že se mi strašně moc chce spát :D  co se podle vás stane dál? Jdu spát a vy mi zatím napište vaše tipy :D jinak, omlouvám se za kratší díl, ale já doopravdy usínám u klávesnice :D