His Guardian //CZ

Should we run?

Until It's Gone - Linkin Park

Nahmatala jsem pochvu meče a se zasvištěním z ní vytáhla čepel. Napřáhla jsem ji před sebe směrem k vratům, aby si dvě postavy uvědomily, že se mnou nebudou žádné žerty. Sebastián stál tak blízko, že jsem cítila jeho dech za mým uchem. Jeho hruď mi narážela do zad pokaždé, když se nadechnul.

„Willow, neměli bychom utíkat?"

Ušklíbla jsem se. „Princátko se bojí?" Úplně jsem cítila, jak vypjal ramena a vztyčil se do výšky.

Jedna z postav sáhla k boku, nejspíš také pro meč. Zesílila jsem stisk na rukojeti a mírně si nakročila dopředu, pro případ, že bych musela vyrazit do útoku. Jenže pak druhá postava položila té první ruku na rameno a tím jí uklidnila. Obě popošly kousek blíž, ale pořád jim nebylo vidět do tváře. Udělala jsem krok dopředu.

„Nechceme vám ublížit!" zavolala jedna z nich. Nevěřila jsem jim, a i přes bolest v ruce jsem odmítala sklonit svou zbraň.

„Vyjděte na světlo! Pak s námi možná bude rozumná řeč!" odpověděl jim princ. Můj vzteklý pohled úplně ignoroval a postavil se po mém boku.

„Říkala jsem, že máš být za mnou," zasyčela jsem potichu.

„Pořád jsem princ a ty jen voják." Jeho tón nebyl o moc příjemnější než můj. Pak zatlačil rukou na rukojeť meče, kterou jsem pořád svírala, a maličko ji sklonil. Varovně jsem zavrčela. Pak se moje pozornost obrátila zpět k postavám. Ony pomaličku popošly až na světlo, takže jim konečně bylo vidět do obličeje. Muž a žena, oba dva tmavovlasí a odění v pružném černém oblečení. U boků se jim pohupovaly pochvy pro krátké meče. Vzhledem k podobě to nejspíš byli sourozenci.

„Kdo jste?" vypadlo ze Sebastiána.

„Říkají nám dvojčata Stewartovi, ale jinak se jmenujeme Lissa a Louis. Pocházíme ze sousedního království, ze Solesie."

„Solesia...ten erb je mi povědomý," zamyslel se Sebastián při pohledu na výšivky na jejich rukávech. Pak mu svitlo. „Tenhle erb na sobě měli ti, co zaútočili na palác!"

Hned, jak to vyřkl, jsem udělala další krok dopředu a stoupla si před Sebastiána. Přišli ho dorazit?

„Žádná Valerie tu není," zamračila jsem se na ně a pozvedla meč o trochu výš. Muž – Louis – se odhlédl za sebe.

„Nemohli bychom to probrat někde v soukromí? Téměř polovinu cesty jsme utíkali," zaškemral.

„Před kým?"

„Před Haroldem, bratrem našeho krále Arthura. Snaží se svrhnout ho z trůnu a přesvědčuje lid, aby se přidal na jeho stranu. Solesia se rozdělila na dvě samostatné části, jedna pořád věří králi a druhá stojí za Haroldem, který se mermomocí snaží získat druhou polovinu Solesie," vysvětlovali oba dva, skákali si do řeči a přerušovali se, ale základní smysl jsem pobrala.

„Má to co dělat s tou Valerií?"

Lissa se ušklíbla. „S tou to má co dělat úplně všechno. Kdo získá Valerii, získá korunní dědičku trůnu. Ještě donedávna tomu tak nebylo... Měli jsme prince, jmenoval se Harry, ale o toho už se Harold postaral." Suše se zasmála. „Odpráskl ho jako dobytek na porážku. A teď chce odklidit z cesty i Valerii. Pak mu zbude porazit krále a celá Solesia bude jeho. A to se nesmí stát." Nebojácně přišla až ke mně a rukou v kožené bezprsté rukavici uchopila mou čepel tak pevně, že jsem s ní nemohla téměř hnout. „Neumíte si představit, jaký Harold je. Zničí naši zemi a vrhne se na další království. Vy jste na pořádníku jedni z prvních."