His Guardian //CZ

I'm not taking my word back.

Payphone - Maroon 5

Ten den jsme strávili na svém místě ještě tři hodiny, než se konečně do pasti chytil zajíc. Pro tři chabé jídlo, ale i tak výborné. Bylo ale nasnadě, že se budeme muset zastavit někde ve městě pro zásoby jídla a vody. Ne vždycky budeme mít všechno takhle při ruce.

Když jsme zahladili ohniště a nasedli na koně, náš cíl bylo asi padesát kilometrů vzdálené město. Tu cestu jsme měli zdolat do večera. Podařilo se nám to, a tak jsme jeli hledat místo na spaní s napěchovanými sedlovými brašnami, až se téměř nedaly zapnout.

Pak jsme jeli ještě téměř týden. Celou dobu to byla jedna a ta samá rutina – vstát, najíst se, ujet dlouhou cestu, najít místo k přespání, rozdělat oheň a usnout. A takhle pořád dokola. Ty chvíle, které jsme strávili ve městech, se zkracovaly a zkracovaly. Vypadalo to, že zpráva o tom, že se ztratil princ, už se rozkřikla po většině království. Šeptalo se to v krčmách, na tržištích i ve stájích. Občas jsme dokonce museli Sebastiána někam rychle ukrýt, protože se zdálo, že ho někdo poznal.

Pořád jsem se s ním ještě neusmířila. Vrhali jsme na sebe chladné pohledy a metali po sobě urážky, ale někde hluboko uvnitř mi to bylo líto. Pokazila jsem to já, když jsem se tenkrát u řeky zachovala jako husa. Co když to bylo naposledy, co mě políbil?

Jelikož se se mnou princ odmítal bavit a jeho komunikace se mnou se omezila jen na nejnutnější věty a občasné uštěpačné poznámky, trávila jsem čas se Zacharym. Učil mě dělat pasti, a i když mi to zpočátku nešlo, ke konci týdne jsem byla schopna slušně sestrojené lehké pasti. V porovnání se Zacharym se mám ale ještě co učit.

Sebastián nás okázale ignoroval, ale moc dobře jsem si všimla, že na Zacharyho občas hází dost zlé pohledy. Ale nevšímala jsem si toho a ještě více se snažila bavit se Zacharym, Sebastiánovi na truc.

A pak, když uběhl ten zatracený týden, jsme konečně zjistili, že nám nezbývá víc, než dva dny cesty. Tedy, mohlo by to být i dřív, ale chtěli jsme jet stejnou rychlostí. Koneckonců, musíme se nějak dostat zpátky na zámek.

Město Heior už bylo podle mapy v nedohlednu, v porovnání s tím, co už jsme ujeli, se zdálo být prakticky za rohem. Některé vyšší vrcholy pohoří Tlyhn už se dokonce rýsovaly na obzoru. Čím blíž jsme byli, tím nervóznější jsem byla. To jen tak vtrhneme k princezně do pokoje, čapneme ji a odvezeme ji na zámek? Nepřipadá v úvahu, že bychom ji vzali do Solesie. Rozsekali by nás hned na hranicích, a já bych si to znovu zažít nechtěla. Pořád mi ještě bylo záhadou, jak jsem přežila.

Večer toho dne jsme si našli starý opuštěný domek poblíž městečka, ve kterém jsme koupili jídlo a dvě větší deky. V noci už byla doopravdy zima, ale my si nemohli dovolit nic dražšího. Tak nějak jsem doufala, že si s sebou princezna vezme nějaký ten balík peněz, protože naše zásoby se neúprosně tenčily.

Každý večer teď musel někdo hlídat. Protože jsme spali v domku, nebylo potřeba ohně. Ten den to zrovna vyšlo na mě. Násilím jsem se nutila zůstat vzhůru a zírala do tmy před sebou, opřená o zeď. Na podlaze bylo tolik prachu, že by se v něm dali dělat andělíčci.

Zívla jsem a štípla se do tváře, abych odehnala spánek, který mě pomalu, ale jistě přemáhal. Zachary už dávno spal, ale u Sebastiána jsem si tím nebyla moc jistá.

„Sebastiáne?" zkusmo jsem na něj potichu zavolala.

„Co?" odpověděl podrážděně. Takže nespí. Povzdechla jsem si. Poslední dobou se mnou nemluví jinak, než tímhle tónem. Je to ubíjející.