His Guardian //CZ

It doesn't make any sense.

In The End - Black Veil Brides

„Vy jste z paláce?" pokoušela jsem se dvou mužů vyptávat, ale neúspěšně – mlčeli jako skály. Strkali mě dopředu, a když jsem odmítla jít, každý z nich mě vzal za paži a táhl mne dopředu. Vykroutila jsem se.

„Dokážu jít sama," pronesla jsem hrdě a chvíli kráčela s hlavou hrdě vztyčenou. Pak mi ale došla absurdita téhle situace. Snažím se dopadnout vraha, ale sama jsem za něj označena?

„Tohle musí být omyl," zavrčela jsem. „Jak bych mohla být vrahem já?"

„Máme očité svědky, kteří tvrdí, že tě viděli v den Lissiny vraždy v celách. Navíc jsi předchozí noc, kdy byl zabit Marcus Terry, nespala v určených prostorách pro vojáky."

Zatnula jsem zuby. Ovšemže jsem tam nespala. Kdybych jim řekla, kde jsem doopravdy byla, asi by mě odpravili hned na místě. Nebo by mě považovali za blázna. Tak či tak, ani jedno by mi nepomohlo.

Jak to vypadalo, ti dva znali cestu zpět daleko lépe, než já. Po chvilkovém bloudění mě vyvedli na světlem zalité náměstí. Pokoušela jsem se tvářit hrdě, ale když si na mě lidé okolo ukazovali a šeptali si o mě, potupně jsem sklonila hlavu. Ale vždyť jsem nic neprovedla! Jaké mají právo zacházet se mnou takhle?

Bylo vidět, že jsem byla sledována už od zámku. Ti dva přesně věděli, kde jsem nechala koně. Muž, u kterého zatím Morticie odpočívala, se na mě podíval se směsicí opovržení a strachu v očích. Potlačila jsem chuť na něj vyštěknout nějakou peprnou nadávku. Moji pronásledovatelé mi pomohli do sedla a sami se vyhoupli na své koně, ustájené u stejného muže. Jeden z nich vzal Morticii za uzdu, jelikož jsem nebyla schopná ji chytit – koneckonců, s pouty se špatně jezdí na koni.

„Neopovažuj se utíkat," zavrčel ten druhý a pobídl koně do kroku. Mučivě pomalu jsme vyjížděli z města, pěkně tak, abych byla všem na očích. Za branami jsme zrychlili do klusu, ale špatně se mi držela rovnováha. Moji věznitelé na to nebrali žádné ohledy a vesele klusali dál.

Jak jsem se tak natřásala v sedle a pokoušela se zachránit svůj zadek před nějakou větší újmou, měla jsem spoustu času přemýšlet. Rozkaz těm dvěma musel dát jen někdo z nejvyšší vrstvy, někdo urozený. A protože nám král vypadl z kola ven, byl tu jen Sebastián a královna. A poněvadž Sebastián byl v obou případech se mnou, zbývala jedna jediná osoba, která mohla vydat příkaz k mému zatčení.

„To je královnin rozkaz?" zavrčela jsem. Ticho. „Sakra, já tu sedím v poutech a vy se mi ani neobtěžujete říct, jak k tomu došlo!"

Ten, který mě vedl, po mě střelil jedovatým pohledem, ale přeci jen ze sebe něco vysypal. „Ano. Královna tak učinila na základě výpovědi svědků."

„Člověk by řekl, že se vzpamatovala z žalu celkem rychle," zamumlala jsem. „A jakých svědků?"

Zase ticho. Natáhla jsem nohu a kopla jeho koně do zadnice. Poplašeně zaržál. Znovu jsem si vysloužila neblahý pohled, ale i odpověď. „Někteří vězni jsou si jistí, že's tam byla."

Odfrkla jsem si. „Vy věříte psancům? Jak hluboko ještě dokážete klesnout?"

„Je tu ještě jeden, věrohodnější svědek."

„Kdo? Myš, která tam žije?" Pokus o sarkasmus byl korunovaný neúspěchem.

„Vrchní komorný prince Sebastiána."

Zarazila jsem se. Alberto? Jak ten mohl svědčit? Jsem si jistá, že nás neviděl. Navíc, i kdyby ano, musel by říct, že jsem byla se Sebastiánem.