His Guardian //CZ

He's alive.

Curse - Imagine Dragons

Archie mi pomohl dostat se až na nádvoří. Až mě děsilo, jak moc na ráně jsme byli, ale zdálo se, jako by se všichni soustředili jen na dění uvnitř. Kus zdi zámku pokrýval řídký porost břečťanu, který nevypadal, že vydrží víc než muší váhu. Naštěstí se ale v samotném kameni nacházely nejrůznější výmoly. Ze zdi vybíhaly různé okrasné sošky a sloupky. Pokud budu dost šikovný, dokážu je využít a pomocí nich se dostat až k balkonu. Nebyl až tak vysoko, palác, ve kterém žiju, je daleko vyšší, ale by byl pád životu nebezpečný, ba dokonce smrtelný. Při představě, jak padám a v hrůze před sebe natahuju ruce, abych se zachytil čehokoli, co mi přijde do cesty, jsem se otřásl a nasucho polkl.

„Jsi si jistý, že to zvládnu?" zeptal jsem se hlasem, který se klepal jako osika. Otřel jsem si zpocené ruce do špinavé košile. Určitě sklouznu, není možné, abych se tam udržel...

„Věř mi, není to až tak těžké. Musíš jenom dávat pozor, které z těch okras jsou uvolněné, snaž se na ně moc nešlapat ani se jich nechytat. Taky se raději nespoléhej na ten břečťan, zaručeně tě neunese," radil mi Archie. Zněl tak jistě, jako by najisto věděl, že to zvládnu. Vážně se dokážu dostat až tam nahoru?

Všimnul si, jak se úzkostlivě dívám až nahoru. „Rád bych ti řekl, že to nemusíš dělat, ale myslím, že jinak se tam dostat bezpečněji nejde. Takhle zezdola to vypadá jako příšerně vysoko, ale až po tom budeš lézt, nebude ti to tak připadat."

Přikývl jsem. Bylo mi jasné, že tohle bude snazší, než se snažit probít přes celou Haroldovu družinu. Archie pak ukázal na, jehož větve dosahovaly až k prvnímu většímu výmolu ve zdi.

„Tam začni. Já budu muset nahoru, uvědomit ostatní. Dneska ho porazíme," snažil se mě uklidnit, ale já se jen prkenně usmál a přikývl. Popřál mi hodně štěstí a odběhl zpátky do zámku. Povzdechl jsem si a přešel ke stromu. Jeho kůra byla hrubá, dobře se po ní lezlo. Jako malý jsem po stromech lézával docela dost, ale pak dětské hrátky vystřídala povinnost a já mel stále méně a méně volného času, výšky, které jsem vylezl, se stále zkracovaly, dokud jsem stromu v zahradě nenechal už navždycky nepovšimnuté.

Když jsem jako opice vyšplhal co nejvýše, tak moc, dokud jsem nedosáhl na výmol, už jsem to chtěl vzdát a seskočit zpět. Co se to děje? Nikdy jsem se výšek nebál, tak proč najednou? Ale na jednu stranu musím říct, že jsem nikdy nezažil pořádnou výšku v tak extrémní situaci, jako byla tahle. Jednu nohu jsem stále opíral o větev, druhá už byla posazená ve zdi, čekající, dokud se nevyhoupnu dál.

Rozklepala se mi kolena. Spadnu, spadnu! Užuž jsem se chystal nohu položit zpátky a sešplhat dolů, ale něco mě zarazilo. Vzpomínka na to, jak se Willow směje při té scéně s burákovým máslem. Tenkrát jsem ji chtěl uškrtit, teď bych ale dal cokoli za to, abych se mohl vrátit do té doby. Udělal bych všechno proto, aby se tohle nestalo. Nikdy bych se do ní nezamiloval a nemusel ji vystavovat tolika nebezpečným situacím, jako se mi to povedlo už tolikrát.

Zaťal jsem jednu ruku v pěst a poté ji zase uvolnil, jen abych svými prsty křečovitě objal první okrasnou tretku. Byl to kohout, který vypadal, jako že se mu za chvíli rozpadne ocas a zobák na prach. Opatrně jsem zkusil přenést váhu do výmolu a zároveň zjistil, jestli mě dokáže unést. Nevypadalo to, že by se chystal stěžovat si na to, jak jsem těžký, a tak jsem se o něj opřel a postoupil o krok blíž k parapetu. Dostal jsem chuť si zatleskat, a byl bych to byl rád udělal, ale musel jsem se držet těch zpropadených podpěr.