His Guardian //CZ

Can be today even worse?

Centuries - Fall Out Boy

Musela jsem uznat, že pokoušet se bojovat pochvou na meč bylo značně nepraktické a hloupé.

Téměř okamžitě mi ji Harold vyrazil z ruky, dokonce bez použití meče. Zkrátka se pouzdro na meč nedalo držet tak dobře jako zbraň samotná, a tak mu to nedalo žádnou velkou práci. Beze zbraně jsem se cítila jako nahá, a tak jsem popadla nejbližší věc, kterou jsem měla po ruce, což byl hrníček se stále nedopitým čajem. I když ho bylo málo, vychrstla jsem ten zbytek Haroldovi do obličeje. Čaj už ale dávno nebyl vroucí, a tak se mi povedlo mého protivníka ještě více rozzuřit.

Možná by mu neuškodil kurz sebeovládání a zvládání vzteku.

„Pobijte je!" zavřeštěl směrem k těm několika vojákům, kteří mu zbyli. Krátký pohled mi prozradil, že se jednalo zhruba o polovinu jeho družiny. Pak se Harold obrátil zpátky ke mně. Vztekle si otřel obličej a zavrčel: „Ty malá mrcho."

Ušklíbla jsem se. „To vás na zámku neučili, že není slušné takhle urážet dámu?" optala jsem se ho provokativním tónem. V mé situaci to ale rozhodně nebyla nejchytřejší věc, kterou jsem mohla udělat.

Harold přimhouřil oči a sáhl k opasku. S kovovým zasvištěním meč vyklouzl z pochvy. Byl delší než obvyklé meče, což vypovídalo o tom, že se Harold cítí víc v bezpečí, když tím dokáže udržet nepřítele dál od sebe, než to dokážou obyčejné čepele.

Ale moc dobře jsem věděla, že když člověk vidí rudě, je těžké se soustředit a mířit své údery přesně a precizně. A já toho hodlala patřičně využít, stejně jako všeho, co mi pomůže zůstat naživu.

Harold prudce švihl mečem a nejspíš mi tím chtěl utnout hlavu, ale přecenil mou výšku. Stačilo se jen trochu skrčit a čepel protnula vzduch nade mnou. Z hrdla mého protivníka se vydral hrdelní zvuk a meč znovu zasvištěl vzduchem. Taktak jsem se stačila vyhnout ráně, která by mi svou silou dokázala useknout ruku.

Stále jsem uhýbala před jeho výpady, ale takhle to nemohlo pokračovat dál. I když se zdálo, že bylo jeho míření naprosto náhodné a že jen bez rozmyslu máchá mečem, dřív nebo později mě zasáhne, i kdyby jen náhodou. A já rozhodně nevydržím poskakovat jako zajíc donekonečna.

I vojáci spolu bojovali - sálem se rozléhalo řinčení ocele a pokřiky bojujících, tu a tam z té masy zvuků vystoupil bolestný řev. Finální krveprolití bylo tady - tímhle to skončí. Jeden z nás, Harold nebo já, tu prolije svou krev a splatí jí duše všech, kteří zemřeli zbytečně. Jednoduše, někdo musí zemřít, ale rozhodně to nehodlám být já.

Na čele mi vyskočil pot. Mám dobrou fyzičku, to sice ano, ale Harold nezpomaloval, spíš naopak. Jakási šílená síla ho poháněla dál.

„Willow!" prořízl válečnou vřavu výkřik. Ten hlas bych poznala mezi tisíci.

Obrátila jsem se k Sebastiánovi stojícímu uprostřed vřavy těl a odrážejícímu útoky Haroldových vojáků okolo a na chvíli přestala dávat pozor. Princovo varování přišlo jen vteřinu před tím, než se chladná čepel protivníka střetla s mým ramenem a vyryla do něj dlouhou rozšklebenou linku, ze které hned začala prýštit krev. Vsakovala se do roztrženého rukávu košile a některé pramínky si prorazily cestu až ke konečkům prstů.

Zasykla jsem bolestí a druhou ruku přitiskla na rameno. Tohle bezmyšlenkovité heslo však zapříčinilo jen to, že mi v ráně bolestivě zacukalo a já zmučeně vykřikla.