His Guardian //CZ

I hate her.

Let Her Go - Passenger

Znovu jsem ležela na pohovce v Seabstiánově pokoji a zírala do tmy nad sebou. Oheň skomíral a mně se nechtělo vstávat, i když mi bylo jasné, že dřív nebo později se budu muset vzdát svého pohodlí a jít přiložit. A když se plamínky zmenšily ještě víc, s povzdychem jsem se vyhrabala zpod přikrývky a přešla k hromádce dříví před krbem. Naházela jsem dovnitř několik polen a prohrábla žhavý popel. Když plameny olízly přiložené dřevo, chtěla jsem si jít lehnout, když vtom jsem něco zaslechla. Znělo to jako vzlyk.

No jistě. Copak jsem si myslela, že mu to bude úplně jedno? Ani princ Éonie nemá srdce ze železa.

Rozhodovala jsem se, jestli ho mám nechat na pokoji, nebo se ho pokusit ukonejšit. Očividně nespal. Zábly mě nohy. S touhou jsem pohlédla na vyhřátou pohovku a pak se od ní konečně odtrhla.

Přešla jsem na Sebastiánovu stranu postele a přidřepla si tak, abych mu viděla do tváře. I když měl zavřené oči, bylo mi jasné, že rozhodně neusnul. Tváře mu skrápěly mokré slzy. I když jsem ho viděla dnes brečet tolikrát, znovu mě to překvapilo. Nedokázala jsem si Sebastiána představit se slzami v očích.

Jednou rukou jsem se mu pokusila setřít vlhkost z tváří. Otevřel oči. „Co to děláš?"

„Co myslíš?" zabručela jsem a pokračovala. Udiveně se na mě díval. Oheň se konečně naplno rozhořel.

„Willow?"

„Hm?"

„Nemůžu usnout."

Povzdechla jsem si. Choval se jako malý klučina, který potřebuje maminku. Ale ani královna nebyla dvakrát v pořádku. Od útoku neřekla ani slovo, nebyla na večeři – která se, mimochodem, konala pozdě kvůli přepadení – a pochybovala jsem, že ji někdo uvidí zítra na snídani. Sebastián zůstal sám, smutný a bezmocný.

Znovu jsem se zhluboka nadechla a funivě vydechla. Princ na mě pořád kulil ty jeho žalem naplněné oči. Zvláštní, jak se z drzého drsňáka dokáže vyklubat někdo tak zlomený. Čím víc jeho stránek jsem poznávala, tím víc jsem měla pocit, že o něm nevím vůbec nic.

„Posuň se," pobídla jsem ho.

„Proč?"

„Nehodlám spát na studené polovině postele."

V očích se mu mihlo překvapení, možná i zděšení, co by tomu někdo řekl, kdyby nás viděl. Pak se ale poslušně odsunul a já vklouzla pod deku.

I když se držel v uctivé vzdálenosti ode mě, z jeho těla sálalo teplo. Lehla jsem si na bok zády k němu a pořádně se zachumlala. Neslyšela jsem, že by pravidelně oddechoval.

„Nemusíš ležet až na kraji. Je to tvoje postel."

„Nechci ti lézt na tvojí polovinu."

Zasmála jsem se. „Proboha, nebuď tak nervózní. Máš tu klíč od pokoje?" Přikývl a ukázal na zásuvku psacího stolku. Vytáhla jsem z ní středně velký měděný klíček a vstala, abych zamkla pokoj. Cestou zpět jsem ještě přiložila a vrátila se na moje zahřáté místečko.

„Tak, teď už se nemusíš bát, že to někdo uvidí." Pořád ležel na své polovině. „Podívej, já jen chci, aby ses dneska vyspal. Tys mi taky pomohl, když jsem se vrátila, tak mi dovol ti to oplatit."

Po těchto slovech se konečně uvolnil. Přiblížil se ke mně a přehodil mi přes trup svou těžkou ruku. Přivinul si mě k sobě jako plyšové zvířátko a zabořil hlavu do mých vlasů. Jeho dech mě šimral za uchem. Podložila jsem si rukou hlavu a zavřela oči.