His Guardian //CZ

Game over.

Rosemary's Piano Theme - The Giver

(Pozn. V průběhu kapitoly všichni pochopí, proč tu je skladba na piáno :DD doporučuji pustit zrovna v tom mometnu :D)

Matka se na snídani neukázala. Služebná mi řekla, že si nechala přinést jídlo do pokoje. Převaloval jsem po talíři vajíčka se slaninou a snažil se nevnímat otcovu prázdnou židli. V celé té velké jídelně jsem se cítil tak malý a ztracený, že jsem nakonec snídani bleskurychle spolykal a odešel odtud s nepříjemným pocitem prázdnoty, jako bych se právě nenajedl. Ne, ta prázdnota spočívala na jiném místě, než v žaludku. Chyběl mi otec.

Nevěděl jsem, co budu dělat, dokud Willow nepřijede zpět. Normálně bych možná šel a trochu si zatrénoval s mečem, ale po včerejšku se mi příčilo na zbraň vůbec sáhnout. Taky bych si mohl jít číst nebo hledat něco v těch zpropadených knihách, příliš by mi ale připomínaly otcova poslední slova. Nikam se mi jet na koni nechtělo, a tak jsem chvíli jen tak bezcílně bloumal hradem.

Myšlenky mi utíkaly různými směry. Začínaly u včerejších událostí a nakonec doběhly až k Albertovi. Připadalo mi to jako strašně dávno, co jsem s ním mluvil. S potěšením, že jsem konečně našel cíl svého bloudění hradem, jsem se vydal ho hledat.

Ten zpropadený komorný však nebyl nikde k nalezení. Prohledal jsem všechna místa, kde se obvykle zdržoval, ze zoufalství jsem dokonce zavítal i do kuchyně, vše naplat. Nakonec jsem se rozhodl se podívat, zda není u sebe v pokoji. Křídlo, kde bydleli sloužící, jsem našel celkem snadno, jako malý jsem si tam hrával. Albertův pokoj byl větší oříšek, musel jsem se několikrát poptat. Nakonec mě ale rady ostatních zdárně dovedly k těm správným dveřím.

Potichu jsem zaťukal. Za dveřmi se ozval pohyb, ale nikdo se neuráčil mi otevřít. Zesílil jsem klepání, ovšem tentokrát už zevnitř nebylo slyšet nic. Pokus podívat se dovnitř klíčovou dírkou byl neúspěšný – vevnitř v zámku vězel klíč. Zavrčel jsem a zabořil ruce do kapes. Párkrát jsem do dveří lehce kopnul, než jsem se rozhodl odejít.

Unaven nekonečnými chodbami paláce jsem vyšel ven na čerstvý vzduch. Začínalo se ochlazovat, podzim už klepal na dveře a nedočkavě se dožadoval výměny místa s létem. Otřásl jsem se náhlým poryvem studeného větru, ale i přes to jsem pokračoval v cestě. Nohy mne vedly do zahrady. Listy stromů už začaly na koncích maličko žloutnout a spousta letních květin přestávala kvést. Zahrada začínala vypadat smutně, jako by se připravovala na konec svého života. V téhle roční době jsem sem moc nechodil, přinášelo mi to nostalgické pocity. Zato na jaře, když se všechna ta zeleň znovuzrodí, jsem nechodil jinam. Občas si se mnou vyšel i otec a bezstarostně si se mnou povídal jako otec se synem, ne jako král s princem, což nedělal příliš často. Píchlo mě u srdce. Už se to nikdy nestane.

Až nyní, pod těmi smutnými stromy, když jsem se posadil do trávy a opřel se o kmen jednoho z nich, mi docházelo, jak málo jsem si chvílí s ním vážil. Považoval jsem je za samozřejmost, neposlouchal jsem jeho rady a nabádání, myslel jsem, že na to je ještě spousta času, než se stanu králem. A pak přišel Marcus, luskl prsty, a já zůstal sám. Matka mi nemohla dát to, co otec. Nemohla mi dát dlouhé hodiny v sedle při honu, nemohla mi dát zápasy s mečem, nemohla mi dát lekce rybaření, nemohla mi dát otcovskou lásku, která se tolik lišila od té mateřské.

Zavřel jsem oči, abych předešel slzám, které hrozily, že se za chvíli objeví, a místo toho jsem zaklonil hlavu a zaposlouchal se do zvuků kolem. Ptáci štěbetali, ale bylo jich slyšet o dost méně, než uprostřed léta. Kdesi v dáli jsem zaslechl dětský smích a nějakou ženu, jak si prozpěvuje. Usmál jsem se. Jako malý mi matka zařídila hodiny zpěvu, ale učitel to se mnou vzdal hned po pár lekcích. Pověděl králi a královně, že prostě nemám zlato v hrdle, a místo toho jim doporučil nějaký hudební nástroj. A tak mi rodiče pořídili velké klavírní křídlo, naleštěné, se sytě černou barvou. Tenkrát, když jsem začínal, jsem ani nedosáhnul nohama na pedály, musel mi je šlapat učitel. Hudba mne ale bavila, i když jsem s ní zpočátku dost zápasil. I tak jsem se naučil hrát dost dobře, a co chvíli se otec či matka přišli pokochat mou hrou. I učitel říkal, že je to slast pro uši, mne poslouchat.