His Guardian //CZ

I know who he is!

Things We Lost In The Fire - Bastille

„Tak jak mě dokážeš procpat dovnitř?" zeptal jsem se netrpělivě, zatímco mi voják, který se představil jako Archie Bradley, kontroloval hlavu. Jemně odhrnoval mé světlé vlasy a prohmatával kůži pod nimi. Když narazil na bouli v místě, kde byla bolest nejhorší, bolestně jsem zasyčel.

Když jsem se na té chodbě rozhodl mu důvěřovat, odvedl mě chodbou až na konec a strčil mě do malé místnůstky, nejspíš do nějakého skladu. První, co mě napadlo, bylo, že mi lhal a chce mě tu zabít, ale když vlezl dovnitř a vybídl mě, abych se trochu sklonil, aby mohl zkontrolovat, jestli nemám zraněnou hlavu, moje obavy trochu ustoupily. I tak jsem se měl stále na pozoru, ale tohle byl tak bezelstný kluk, že prostě nemohl skrývat dýku, aby mě v nestřežené chvíli probodl. No, musím přiznat, že o Zacharym jsem si to myslel taky, a podívejte, jak to dopadlo. Na Archiem ale bylo vidět, že ho držet zbraň nijak netěší. Dokonce i já, který ho viděl poprvé v životě, jsem si ho uměl představit s rýčem a umazanýma rukama od hlíny, než s mečem v ruce a brněním.

Ignoroval mou otázku a řekl: „Nevypadá to tak strašně, ale nejspíš by tě měl prohlédnout doopravdový doktor. Ta rána na boku je mělčí, než ve skutečnosti vypadá, zřejmě tě nechtěl zabít. A pokud jde o tvůj obličej – budeš se muset pár dní skrývat před holkama," zazubil se na mě. Jeho neformální mluva, tak moc nepodobná té, které mě učili, mě nějak zvláštně uklidňovala. Možná to bylo tím, že tak ke mně občas promlouvala i Willow. Při pouhé zmínce o ní se mi srdce sevřelo strachy. Co se teď s ní děje? Jak dlouho budu muset ještě čekat, než se ji konečně vydáme zachránit? Musím jí říct, co jsme zjistili, že tu princezna není. Měl bych jí říct, co se stalo Jonathanovi.

Zatnul jsem zuby a ruce se mi samy od sebe sevřely v pěsti. Ne, donutím Zacharyho, aby se přiznal sám. Bude klečet na kolenou a škemrat o milost, než ho zabiju, a já ho přinutím to říct.

„Ne, on mě chtěl zabít. Jen se netrefil," oponoval jsem Archiemu. Ten ale zavrtěl hlavou.

„Neumíš si ani představit, jak je Zach dobrý. Kdyby tě chtěl odkrouhnout, udělal by to v první vteřině, co tě viděl. Nejspíš tě to má varovat, aby ses nepokoušel o záchranu té holky."

„Není to jen tak obyčejná holka. Je to moje osobní ochránkyně," pronesl jsem. V hlase se mi odrážela neurčitá emoce.

Archie se na mě díval s neskrývaným zájmem. „A nejen to, že jo?"

Mírně jsem se pousmál. „Jaks to poznal?"

Jen pokrčil rameny. „Člověk se na tebe jen podívá a vidí to. Že by tu někdo prožíval první lásku?" popíchl mě. Zamyslel jsem se. Ve věcech ohledně žen jsem rozhodně nováček nebyl, ale je pravda, že jsem nikdy žádnou nemiloval, dokud se neobjevila Willow.

„Vsadím se, že jste se zezačátku nemohli ani vystát," křenil se na mě.

„Proč myslíš?" nedokázal jsem skrýt pobavený tón. Ten kluk na to kápnul.

Zatvářil se důležitě a zadeklamoval: „Protože od nenávisti není daleko k lásce."

„Jsem si jistý, že se to říká obráceně."

Znovu pokrčil rameny. „Komu na tom záleží?" Pak mě zatahal za košili. „Otoč se a vyhrň si ji, podívám se ti na záda."

Zavrtěl jsem hlavou. „To není moje krev," zamumlal jsem. „Patří tomu muži, co ležel vedle mě, Jonathanovi Brownovi."