His Guardian //CZ

I wish you'll never come back!

All Of Me - John Legend

Vidlička, kterou jsem šťoural do své snídaně, mi téměř vyklouzla z ruky. „V žádném případě," zavrčel jsem.

Otec s povzdechem upil trochu čaje. „Ani se nezeptáš, proč?"

„Ne, protože nikam nepojede!"

„Sebastiáne, uvědom si, že Éonii hrozí nebezpečí! Až Harold dobije Solesiu, jsme na řadě! Je potřeba poslat tam ty nejlepší lidi, aby potlačili občanskou válku."

„Ale ne Willow." Můj hlas zněl pevně, ale uvnitř jsem se třásl, vzteky i strachem.

„Nebuď tak tvrdohlavý, synu. Budeš mít nového strážce, kterého si sám vybereš," navrhnul otec. Můj argument, že chci jen Willow, smetl ze stolu hněvivými slovy: „Sebastiáne, rozuměj trochu! Nemůžeme ho nechat zruinovat Solesiu! Navíc," dodal jízlivě. „jsem se doslechl, že se k ní dvakrát uctivě nechováš. Ne jen, že je to žena, ale také tvoje ochránkyně, ne někdo, o koho si můžeš otřít boty!"

Vztekle jsem se na něj podíval. Co je mu po tom, jak se ke komu chovám? Je pravda, že jsem od začátku proti tomu, aby mě někdo hlídal, ale pokud tam Willow pustím, možná se nevrátí. Zvykl jsem si na ni po svém boku. Koho budu provokovat?

„Sebastiáne, nebuď hloupý. Není třeba se vztekat," uklidňovala mě matka.

„Není? Tobě nevadí, že se odtud třeba ani nevrátí? Ta holka mi zachránila život!"

Zamračila se. „Samozřejmě, že z toho nejsem nadšená, ale pověz mi, proč by se proboha neměla vracet? Jde jen o potlačení, ne o vměšování se do války. Bude to jen malý oddíl, maximálně padesát vojáků. Podle našich informací je většina armády prozatím na králově straně. Když jim pošleme naše nejlepší, hodně je posílíme. Chápeš?"

Upřeně jsem se díval do jejích modrošedých očí, které jsem po ní zdědil. Dívala se na mě prosebně, chtěla, abych svolil. „Jistě. Už ji nepotřebujete. Pokud budou nepokoje v Solesii zastaveny, není důvod, abych měl ještě ochránce. Před kým taky, že ano? To, že je šance, že se nevrátí, je v porovnání s tím menší problém." Nedokázal jsem si odpustit sarkastickou odpověď. Matka sklopila hlavu, ale otec si to nenechal líbit.

„Jak si to dovoluješ mluvit s matkou? Omluv se!"

Místo toho jsem vstal od stolu a pečlivě zašoupnul židli. „Poslat dívku do takové akce je nemorální. Je odepsaná, už jenom proto, že je díky svému pohlaví strašně nápadná. A teď, když dovolíte, se půjdu projít. Nějak mě přešla chuť k jídlu." Posměšně jsem jim vysekl poklonu a s hlavou vysoko zdviženou odešel z jídelny. Nesnažili se mě zastavit. Jakmile za mnou zaklaply dveře, přidal jsem do kroku. Musím ji najít.

Hned ráno jsem musela k doktorovi, aby mi konečně sundal obvaz z ruky. Byla jsem strašně šťastná, že už budu moct vzít meč do ruky – ne, že bych to nedělala i s obvázanou ránou, ale to on vědět nemusí. Sotva jsem tu příšernou věc dostala pryč, hned mi bylo lépe. Už několik dní jsem záviděla Sebastiánovi, že už se mu noha zahojila a může dělat, co chce. Já měla ještě dnes nařízený odpočinek, ale zítra bych se měla pomalu zařazovat do tréninku.

Myslela jsem, že budu zase celý den pomáhat, kde bude potřeba, ale pak ke mně dorazil nováček se zprávou, že Erwin svolává některé vojáky do arény. Po cestě tam jsem přemítala, co nám tak může chtít, vše se ale vysvětlilo, jakmile byli všichni na místě a Erwin začal mluvit.