His Guardian //CZ

Let her sleep.

Twin Skeleton's (Hotel In NYC) - Fall Out Boy

Zachary sebral ze země svůj krajíc chleba, oprášil ho, a nevzrušeně jedl dál, jako by zapomněl, že ještě před chvílí nad tím ohrnoval nos. Můj oběd se rychle zmenšoval, což ovšem neplatilo o mém hladu. Zadoufal jsem, že Willow něco přinese.

A opravdu. Za nedlouhou chvíli se vrátila, ohrnutou košili plnou černých bobulí. Dychtivě jsem se po jedné natáhnul, a než mě stihla plácnout po ruce, jí jednu ukradl. Vložil jsem ji do úst a rozkousnul. Po jazyku se mi rozlila sladká chuť. Skoro bych si to i užíval, kdyby se hned v zápětí nezměnila v příšerně hořkou. Zakuckal jsem se a sousto vykašlal.

„Neplýtvej jídlem, buď tak laskav," pokárala mě Willow a nasypala bobule do jednoho z prázdných váčků, které jsme s sebou vzali. Nevěděl jsem, co to bylo za bobule, ale rozhodně mě přešla chuť k jídlu.

„Cos to přinesla?" zajímal se Zachary, ale ona si rychle uvázala váček k opasku a plácla ho přes ruku, která se k ní natahovala.

„Příště si rozmysli, čím jídlem to opovrhuješ," prohlásila. Zachary našpulil rty ve vzdorném výrazu a stáhl obočí. Vypadal skoro komicky.

„O nic jsi nepřišel. Chutnají hrozně," informoval jsem ho.

„To není pravda! Když překonáš tu chuť na konci, jsou moc dobré!"

„Ne. Chutnají hrozně," zopakoval jsem. Willow se na tváři objevil stejný výraz, jako Zachovi. Nevydržel jsem to a zasmál se. Stáli vedle sebe, obličeje stejně uraženě stažené, ruce složené na hrudi. Jako dvojčata.

„No, už abychom jeli," prohlásila Willow. Vyhoupla se do sedla a Zachary za ní. Vytáhl jsem mapu a znovu se napojil na cestu.

Asi kilometr poté jsem slyšel Willow, jak se ptá Zacharyho, zda by jí nepodal vodu. Její hlas zněl těžce, pletl se jí jazyk, jako by v sobě měla nějakou tu sklenku alkoholu. Otočil jsem se k ní. V obličeji se zdála úplně rudá. Žíznivě hltala vodu z lahve, ale jako by pořád neměla dost.

Když konečně odtáhla hrdlo lahve od úst, leskly se jí oči. Nezdálo se, že by brečela, prostě se jen leskly.

„Není ti dobře?" zeptal jsem se.

Přikývla. „Ale můžu pokračovat."

Podezíravě jsem se na ni zadíval. Zrychleně se nadechovala a její hlava vypadala jako jeden veliký červený míč. „Najdu vhodné místo k přespání a zůstaneme tam, dobře?"

Znovu kývla. Několikrát zamrkala, jako by se snažila zaostřit. Nezdálo se, že v sedle drží dvakrát pevně.

„Zachary! Drž ji, aby nespadla," přikázal jsem zrzkovi. Zmateně se na mě podíval, ale pohledem mi dal najevo, že rozumí. Sevřel ji v pase trochu pevněji.

Rozjel jsem se o trochu rychleji. Nikde při cestě nebylo žádné dobré místo, na kterém by se dalo přespat, a tak jsem nakonec vjel do lesa. Po pár desítkách minut plných Willowiným sípavým dechem a těžkou mluvou, jsem konečně našel potok, u jehož břehu moc stromů nerostlo.

Slezl jsem z koně a pomohl Willow dolů. Měla zavřené oči, rudý obličej a neklidně se vrtěla.

„Willow, jak ti je?" zkoumal jsem.

„Zle...," vypravila ze sebe mezi těžkými nádechy. Otevřela oči. Všimnul jsem si jejích nepřirozeně velkých zorniček.

Jsem si jistý, že už jsem o tomhle někde slyšel.... Ale kde? Určitě někde v knize nebo při studiu. Kéž bych dával větší pozor!