His Guardian //CZ

Where is that rat?

Alone Together - Fall Out Boy

Jakmile ostatní Solesijští uviděli, že jejích vedení padlo, rozprchli se. Všichni naši je hnali ze zámku ven s výhružnými a vítězoslavnými pokřiky. Skoro jsem se k nim přidala a musela jsem si hodně důrazně připomenout, že mám ještě nějaké to dostaveníčko se zajatcem. Předala jsem ho veliteli a sama se vydala hledat Sebastiána.

Jelikož jsme vyřídili útočníky velmi rychle, pochybovala jsem, že vůbec došli do úkrytu. Nejspíš teď budou někde v chodbách paláce.

Pak mě zamrazilo.

Co když tu v paláci ještě někdo je? Co když mu ublížili?

Rozeběhla jsem se. Meč mě nepříjemně bouchal do stehna, jak se kolébal do rytmu mého kroku, ale mě to bylo v tuhle chvíli jedno. Musela jsem se ujistit, že je v pořádku. Probíhala jsem spletitými chodbami a volala jeho jméno. Žádná odezva. Vydržela jsem to až do té doby, než jsem se dostala do míst, kam určitě neměli šanci se dostat. Zoufale jsem vyšla před palác. V puse se mi samo od sebe zformovalo jeho jméno a hlasitě se rozeznělo po okolí. Lidé, kteří uklízeli, se na mě udiveně dívali.

„Před chvílí tu byl," křikl na mě jeden z vojáků. Vděčně jsem na něj kývla a vrátila se do zámku. To, že ho viděli, znamená, že je v pořádku. Ale kde je teď?

Pak mi to docvaklo. Znovu jsem se rozeběhla, ale teď už pomaleji. Bezpečně jsem věděla, kde ho najdu.

Doběhla jsem na balkon. Byl tam – jak jinak. Skláněl se nad královou mrtvolou a plakal. Zároveň se mu ale ve tváři usadil tak zuřivý výraz, že jsem se ho skoro bála. Ale jen skoro.

Přešla jsem k němu a opatrně překročila ruku jeho otce. Vzhlédl ke mně. Soucitně jsem mu položila ruku na rameno, ale nevypadal, že by to vůbec zaregistroval. Klesla jsem v kolenou a posadila se vedle něj. Moje ruce se ovinuly okolo jeho ramen. Zabořil mi hlavu do prohlubně na krku a na kůži mě zastudily chladné slzy. Třásl se, nevím, jestli pláčem nebo vzteky. Možná obojím. Jednou rukou se stále ještě držel krále, kterému úsměv skoro zvadl, jak se jeho svaly postupně povolovaly.

Sebastián tak chvíli setrval, než zvedl hlavu. V očích se mu zračilo nezměrné odhodlání. Stiskl mi ruku tak moc, až to zabolelo. Maličko jsem sykla, ale nevšiml si toho. Zíral někam do dáli a přemítal. Nevěděla jsem nad čím, ale za malou chvíli mi své myšlenky objasnil.

„Nenechám to jen tak."

Chápavě jsem přikývla. „Jasně, že ne."

„Ty to nechápeš," zavrtěl hlavou. „Já ho nenechám být. Ten chlap chcípne a dokonce mě bude prosit, abych už ho oddělal, protože než s ním skončím, pocítí takovou bolest, že si bude přát, aby umřel už dneska."

Jeho slova i neurčitý tón mě zarazily. Takového jsem ho neznala, pomstychtivého a přejícího si něčí smrt. „Mluví z tebe vztek."

„Jsem naprosto příčetný, Willow. Ale chci pomstu. Copak ty nechceš, aby ten, kdo zabil Erwina, trpěl?"

Přimhouřila jsem oči. Vytahovat na mě Erwina byla podpásovka. Moc dobře to věděl a taky toho uměl využít. „Jistě, že ano. Ale, stejně jako z tebe, ze mě mluví smutek a zloba, dokonce i teď. Za pár dní to budeš vidět jinak."

Zaskřípal zuby. Už jsem viděla, jak si chystá nějakou hodně zlou poznámku, ale zarazila jsem ho. „Máme zajatce."

V očích se mu blýsklo něco jako...naděje? „Je ochotný dát nám odpovědi?"