His Guardian //CZ

Any more questions?

Antigravity - Starset

Na jednu děsivou, šílenou chvíli se všechno zastavilo a já viděl i ty nejmenší detaily kolem sebe. Svoji špinavou košili vlající ve větru, mraky na obloze ženoucí se dopředu, aby zakryly slunci výhled, hejno ptáků, které právě vzlétlo ze střechy zámku. Na jejich křídlech se mezi peřím proplétaly sluneční paprsky. V tomhle jediném momentu všechno ztuhlo a já mohl obdivovat všechno, čeho bych si normálně nevšiml.

A pak ta chvíle skončila.

Zády jsem padal k zemi a v žaludku se mi usadilo ne hejno, ale celá kolonie motýlů, dělali kotrmelce a přemety a hrozili mi, že jestli tenhle pád za chvíli neskončí, nebudou se mnou mít slitování. Vítr mi svištěl kolem uší a já se pokoušel nevnímat skutečnost, že pokud dopadnu relativně v pořádku, dozajista se pozvracím. Máchal jsem pažemi okolo sebe v marné snaze se něčeho zachytit, ale mé prsty nenacházely nic jiného, než vzduch, vzduch a zase vzduch. Přitiskl jsem víčka pevně k sobě a doufal, že to za chvíli skončí.

Dopad mi vyrazil dech. Když má záda narazila na zem, zatmělo se mi před očima. Nemohl jsem se nadechnout, nehty jsem drásal trávu pode mnou a zoufale se pokoušel přimět plíce, aby uposlechly touhu po vzduchu a konečně se nadechly. Vždycky jsem myslel, že když se člověk nedokáže nadechnout, vychází z něj sípavé zvuky, ale já byl úplně zticha. Bez vzduchu nebylo možné ani zakřičet.

A pak se najednou uzel v mém krku uvolnil a já lačně vtáhl vzduch do plic, jako by to byla droga a já těžce závislý. Točila se mi hlava, nevěděl jsem, jestli je to z té rány od Zacharyho, nebo z tvrdého dopadu. Když jsem se vyhrabal do sedu, záda hlasitě protestovala.

Podíval jsem se nahoru k příčce, která se pode mnou ulomila. Musel jsem podcenit výšku, ve které jsem byl, protože nebyla až tak vysoko, jak jsem se domníval. K mému štěstí, musím dodat.

Namáhavě jsem vstal a oprášil si kalhoty, jako by se nechumelilo. V předklonu se mi dýchalo o něco lépe než ve stoje, a tak jsem tak chvíli setrval. Připadalo mi, že mě najednou něco netíží, a měl jsem pravdu. Přezka, která držela pochvu meče u mého opasku, se utrhla. Zaklel jsem. Copak může být tahle situace ještě horší?

Nezbylo mi nic jiného, než vytáhnout zbraň z jejího pouzdra a vydat se zpět ke stromu, odkud jsem lezl nahoru. S mečem v ruce se lezlo ještě hůř než předtím, ale tentokrát jsem byl dvakrát opatrnější. Pomalu jsem přenášel váhu z jedné příčky na druhou, dokud jsem se nedostal do poloviny cesty k balkonu.

Podíval jsem se dolů, meč v ruce mě tížil a ruka, ve které spočíval, mě bolela. Potřeboval bych si ho přehodit do druhé ruky, ale spadl bych. Země byla na můj vkus až moc daleko ode mě. Nikdy jsem si nemyslel, že se někdy budu muset takhle postavit svému strachu.

Slyšeli jste správně. Mám strach z výšek.

Mě samotnému to zní jako špatný vtip. Po tom všem, co jsem zažil, zůstávají mojí největší noční můrou výšky. Ale už jako malý jsem je nenáviděl. Než jsem vyrostl, měl jsem i odpor k ježdění na koni, připadalo mi to jako sedět na střeše paláce. Postupem času se mi ale čím dál tím víc dařilo svůj strach skrývat před lidmi, a tak o tom teď ví jen málo lidí.

V ruce mi zacukalo. Zaťal jsem zuby a pokračoval dál. Nedívej se dolů, Sebastiáne, hlavně se tam nedívej! Soustředil jsem se na tuhle jedinou větu a postupoval vzhůru.

Když se moje prsty poprvé dotkly hrany balkonu, málem jsem se rozplakal. Konečně jsem tady!

Potichu jsem položil meč na široké zábradlí a dal velký pozor, aby se nepřevážil. Když jsem měl volné obě ruce, vší silou jsem se vytáhl nahoru. Chuť vítězoslavně si zavýskat jsem ale musel překonat.