His Guardian //CZ

I came to thank you.

Reluctant Heroes - LovelyMusicAngel (Shingeki no Kyojin slow cover)

Vedle mého lůžka seděla sama královna a upřeně mě pozorovala. Protřela jsem si oči a vytáhla se do sedu. Můj pokus o upravení se byl neúspěšný, a tak se ve mně probudil stud. Královna ale konejšivě zvedla ruku a pokynula mi, abych se uklidnila.

„Neboj se, je po útoku. Přišla jsem ti poděkovat. Nebýt tebe, přijdu o syna a království o dědice trůnu. Jsme ti s králem hluboce zavázáni," řekla a maličko se uklonila. Přepadly mě rozpaky. Královna by se neměla klanit před někým, jako jsem já.

„Já...nevím, co říct...vždyť je to má povinnost, chránit členy královské rodiny." Vtom jsem si něco uvědomila. „Měla jsem úkol – odstranit vedoucího útoku. Ale nenašla jsem ho, místo toho jsem chránila prince. Utekl?"

Královna pokývala hlavou. „Bohužel ano. Ale postaráme se, abys z toho neměla problémy. Váš trénink má na starost Erwin Brown, že ano? Buď si jista, že se k němu zpráva o tvém hrdinském činu dostane."

Ani by mi nevadilo, kdybych vyfasovala trest. Znamenalo by to, že jsem nesplnila úkol a pykám za to, ale aby mi to takhle prošlo? Cítila jsem se, jako bych podváděla. Královna si zřejmě všimla mého sklíčeného výrazu, protože si povzdechla a položila mi jemně ruku na rameno. Ten lehký, téměř mateřský dotyk mě vylekal a téměř jsem ucukla. Nikdy jsem matku neměla a všechny tyhle věci, jako byla konejšivá objetí a povzbudivé doteky, mi zůstaly skryté. Královna si ale naštěstí ničeho nevšimla.

„Myslím to vážně. Doopravdy ti děkuji. Kdybych Sebastiána ztratila...nevím, jestli bych to zvládla. Když budeš cokoli potřebovat, přijď za mnou, abych ti mohla oplatit, cos pro mě udělala." Její hlas byl jako nejkrásnější zpěv ze všech, když na mě promlouvala klidným hlasem, jako by chtěla uklidnit polekané zvíře.

„Já...děkuji vám," špitla jsem.

Sundala ruku z mého ramene a pokračovala. „Jen mě zajímá, jak se může dívka dostat do armády. Podle mě nejsi ani plnoletá, je to tak?"

Přikývla jsem. „Je mi sedmnáct. Vlastně nevím, jak jsem to dokázala. Možná jsem prostě měla štěstí, když váš muž rozhodl, že smím zůstat." Soudě podle jejího výrazu o králově rozhodnutí nevěděla.

„Věřím královým rozhodnutím. Jistě v tobě viděl něco, co stálo za to, proto tě tu nechal," řekla nakonec královna. Pak vstala, oprášila si šaty, na kterých beztak nebylo ani smítko, a pravila: „Až odklidíme sutiny, ráda bych veřejně před celým dvorem poděkovala všem vojákům, kteří nás bránili. Ujisti se, že tam budeš." Mrkla na mě, usmála se a rozvážným krokem odcházela.

Ono zmíněné odklízení trvalo ještě celý další den, a tak jsem měla dost času dát se víceméně do kupy. K večeru mě doktor s přísnými instrukcemi pustil z ošetřovny. Sotva jsem dorazila do svého pokoje na ubytovně vojáků, svlékla jsem ze sebe to propocené oblečení, ve kterém jsem byla nucená ležet, a osprchovala se. Dnes se žádný trénink nekonal, všichni pomáhali s odklízením. Moje brnění bylo poničené a tak jsem si připomněla, že bych si měla obstarat nové ve skladu zbraní. Ale ne hned. Po koupeli jsem si učesala vlasy, které vypadaly vážně strašně, a svázala je do mého obvyklého uzlu. Moje oblečení tvořily kalhoty z hrubé hnědé kůže, které jsem obvykle nosila na tréninky, a bílá košile, kterou jsem si do nich zastrkala. Pod rukávem vyčuhoval ještě notný kus obvazu. Zamračila jsem se, ale vybrat nový svršek už nebyl čas, protože někdo zaklepal na mé dveře. Za nimi stála jedna ze služek, vypadala mlaději než já.

„Královna a král všechny svolávají před zámek. Pospěšte si, prosím,"zamumlala stydlivě a odcupitala. Rychle jsem si obula své vojenské boty (jiné jsem ani neměla) a rychle za sebou zavřela dveře. Ujistím se, že tam budu, jak říkala královna.

Stál jsem na vršku schodiště před zámkem společně s matkou a otcem a opíral se o nádherně vyřezávanou hůl. Doktor řekl, že jsem vyvázl jen s mnoha pohmožděninami a vyvrknutým kotníkem. Otec odněkud vytáhl starou hůl, kterou měl ještě můj pradědeček, a daroval mi ji. Nemůžu si stěžovat, je doopravdy nádherná, vypadá, jako by se okolo ní ovíjel břečťan. Ale vraťme se zpět k příběhu.

Otec s matkou nechali svolat všechny sloužící a vojáky před hrad. Počkali, dokud tu nebudou všichni, a pak se otec ujal slova.

„Předně bych vám rád pověděl, jak jsem rád, že jste vy všichni útok přežili. Ztráty byly obrovské a mrtvým bude prokázána patřičná úcta." Odmlčel se. Mluvit o smrti mu nikdy nešlo, raději se tomu vyhýbal. „Přejděme k příjemnějším věcem, než je sčítání mrtvých. Hned zkraje bych chtěl poděkovat všem, kteří pomáhali uklízet nepořádek." Zamračil jsem se. Nazývat suť a mrtvé nepořádkem je trochu neslušné. Otec ale pokračoval. „Velmi si vaší pomoci vážíme. Jako poděkování vám bude zvýšen plat o nemalou částku."

Z davu se ozvalo zavýskání. Matka se usmála a položila mi ruku na záda. Po tom útoku se ode mě odmítala hnout. Sice jsem byl rád, že se jí nic nestalo, ale už je mi devatenáct. Nemůže se chovat, jako by mi bylo deset!

Otec dál řečnil a řečnil, děkoval všem, předvolával vojenské velitele, kteří vedli protiútok, a znovu jim děkoval. Když přišla řada na oznámení, že útočníci uprchli, z davu se neozvalo nic, ale výrazy lidí říkaly všechno. Byli zklamaní a toužili po pomstě. Hodně z nich přišlo o své milované. Doslova se dožadovali spravedlnosti.

Pak se slova ujala matka. „Můj proslov nebude ani zdaleka tak vyčerpávající, jako mého manžela. I já vám všem děkuji, ať už jste bránili hrad nebo odklízeli zničené věci. Vaše pomoc byla důležitá, a proto jsem si jistá, že lepší zaměstnance už mít ani nemůžeme." Její úsměv byl nakažlivý a za chvíli se objevil na tvářích úplně všech. Z matky se však linula slova dál. „Je tu však jedna osoba, které bych chtěla poděkovat. Ne jako královna, ale jako matka, která málem přišla o svého syna. Chtěla bych poděkovat dívce, která zachránila prince Sebastiána před jistou smrtí, ale sama při tom byla zraněna."

„Co to děláš?" zasyčel jsem na ni potichu.

Ona se ke mně jenom naklonila a zašeptala. „Jak se ta dívka jmenuje?"

„Willow, ale o to tady nejde," snažil jsem se něco namítnout, ale matka byla nezastavitelná. Zvolala její jméno a vyzvala ji, aby přistoupila k nám. Oči všech přítomných Willow sledovaly, když stoupala po schodech k nám. Hluboce se uklonila. Matka i otec jí pokývali, ale já stál jako opařený. Z nějakého důvodu se mi nelíbilo, kam to směřuje. Ale co já vím? Třeba jí jen poděkují a pošlou ji zpět.

Něco mi říkalo, že tak jednoduché to nebude.

„Jenom díky téhle dívce naše království nepřišlo o korunního prince a já nepřišla o syna. Děkujeme ti, Willow," řekla a začala jí tleskat. Otec se přidal a zanedlouho i všichni ostatní, jenom já pořád stál jako solný sloup a modlil se, aby už to skončilo. Ten špatný pocit mě pocit mě pořád neopouštěl.

„Ve světle nedávných událostí jsme tě chtěli požádat o laskavost, Willow," řekl otec. „Jelikož jsi prokázala svou statečnost a bezmeznou loajalitu královské rodině, bychom byli rádi, kdyby ses stala princovým osobním strážcem – nebo, budeme – li přesní, strážkyní."

No do háje.

AN/ 

Hehehe :D tak co vy na to? Sice to bylo v anotaci, ale tenhle moment je docela zlomový :D samozřejmě, že Sebastián a jeho touha po volnosti tím nebudou dvakrát nadšeni, ale jak to vlastně bude se dozvíte až v dalším díle :D napište mi něco pěkného, prosím :D vždycky si to ráda čtu :) děkuju vám za vaše voty a comenty a uvidíme se u dalšího dílu!