His Guardian //CZ

I don't have any pants!

Fight For You - Jason Derülo

Moje ruka povadle spočívala v té jeho. Vedl mě deštěm k paláci a já se ani nenamáhala vyhýbat se kalužím. Brzo jsem měla boty úplně promočené a nohy zmrzlé. Tam u té fontány se moje emoce zbláznily a já nedokázala zadržet pláč, ale teď uvnitř mě zela černá díra, která je všechny spolykala. Na kohokoli jsem se podívala, jeho tvář se změnila na obličej nějakého z padlých. Bylo to k nevydržení, ale tam v tom dešti jsem Sebastiána doopravdy viděla. Moje představivost si se mnou přestala hrát a já se konečně od té doby, co jsem přijela, mohla někomu podívat do očí.

„Willow, nastydneš," připomněl mi Sebastián a popohnal mě. Trochu jsem zmenšila vzdálenost mezi námi, ale jemu to pořád nepřišlo dost. „Jestli nepřidáš, ponesu tě," pohrozil. Maličko mě to probralo k životu a srovnala jsem s ním krok. Spokojeně se usmál a vedl mě k ošetřovně.

Když jsme tam ale dorazili a on otevřel dveře, zamračil se a vešel dovnitř. Chvíli tam jen tak stál, než vyšel zase ven a zavřel za sebou.

„Není tam dost teplo. Nemůžeš tam spát."

„Můžu spát u sebe," navrhla jsem.

„Vyloučeno. Nenechám tě samotnou." Jeho slova mě zahřála u mého ledového srdce. Zároveň mnou ale projel osten viny. On se na mě snaží být milý, ale já mu to vůbec neulehčuju. Na druhou stranu, když si vzpomenu, co mi řekl ten večer, tak si říkám, že si to i zaslouží. Ale to je jen ta škodolibá část mě, která prozatím spala.

„Nejsem dítě. Dokážu usnout i bez pohádky na dobrou noc," utrhla jsem se na něj, i když mě představa usínání o samotě děsila. Co se mi asi bude zdát?

Zatvářil se nepřesvědčeně a znovu mě vzal za ruku. „Dneska spíš vevnitř," řekl a bradou ukázal k paláci. Pokusila jsem se mu vytrhnout.

„To nejde."

„Willow, jsi promočená, musí ti být zima a mně se nechce spát na vojenské ubytovně. Mohla by ses pro jednou zachovat trochu podřízeně a prostě to přijmout?"

„Nemůžu tam spát. Palác je pro královskou rodinu. Já bydlím támhle," oponovala jsem mu a prstem ukazovala směrem k ubytovnám. Frustrovaně mě zatahal za ruku.

„Jenom pro dnešek. Chci mít jistotu, že budeš spát."

„Co jiného bych dělala?"

„Špatně jsem to formuloval. Chci mít jistotu, že vůbec usneš."

Přešlapovala jsem z místa na místo a ve mně se mezitím do té ledové netečnosti probudily dva hlasy, stejně silné, a začaly se překřikovat. Jeden chtěl spát na zámku, druhý v pokoji. Ten první ho ale usadil hodně peprnou nadávkou, takže bylo rozhodnuto.

„Dobře," povzdechla jsem si. „Ale jen dneska!" dodala jsem, když se na Sebastiánově tváři rozlil spokojený škleb. Vedl mě k zámku, jako bych sama neznala cestu, a – díky Bohu – se nesnažil zapříst rozhovor. Když jsem pomyslela, co na to poví král s královnou, okamžitě mi v duchu vytanula vzpomínka na to, jak mi Erwin vyprávěl o své službě u krále. Hrudí jako by mi projelo rozžhavené kopí. Erwin už mi nikdy nic nebude vyprávět.

„Na co myslíš?" zeptal se Sebastián, když zmerčil můj bolestný výraz. Rychle jsem se vrátila ke stoickému výrazu.

„Nic moc."

„Poznám to." Už jsme byli u obrovských vchodových dveří. Zkusil s nimi zacloumat, ale nešly otevřít. „Sakra," zaklel. „Musíme kuchyní."