His Guardian //CZ

Willow, you traitor!

Breakeven - The Script

„Tak jsi ho našla?" zazubil se na mě Zachary, když jsme se se Sebastiánem prodrali křovím okolo našeho tábořiště. Po cestě jsme sebrali několik větví a klacků, ale pochybuju, že to bude stačit. Jediné, co nám zbývá, je doufat, že dnes bude teplá noc. Ale dost o tom pochybuju.

Shodila jsem dřevo na zem. „To by asi nepřišel se mnou, nemyslíš?" opáčila jsem rozmrzele. Proč se ptá na tak očividnou věc?

„Nemyslím prince, ale toho, co křičel."

Zarazila jsem se. Úplně jsem na to zapomněla, ve všem tom zoufalství a vzteku. Zavrtěla jsem hlavou. Hned mě napadlo, jestli bych se neměla vrátit a pokusit se toho člověka najít. Ohlédla jsem se směrem, odkud jsem se před chvílí vrátila.

„Ani na to nemysli," zavrčel Sebastián. „Jenom by ses ztratila."

„Sleduj mě," odsekla jsem a otočila se, ale kolem zápěstí se mi omotala Zacharyho ruka. Zamračila jsem se na něj. Proč mě zastavil? Nemyslí si snad, že nechám Sebastiána, aby mě ponižoval, nebo ano?

„Dělám to nerad, ale protentokrát souhlasím s princem. V téhle tmě není možné najít cestu zpátky. Měli bychom se spíš pokusit rozdělat oheň."

Vytrhla jsem se mu, frustrovaně vzdychla a zůstala. Měl pravdu, i když bych to nahlas nikdy nepřiznala. Moje oči už byly trochu zvyklé na tmavé prostředí lesa, a tak jsem dokázala rozeznat obrysy některých těles.

„Když jsi byla pryč, prohlížel jsem to tu. Tenhle plácek je naprosto bez kořenů, když odmeteš jehličí, oheň by se neměl šířit. Pro jistotu bude ale muset někdo zůstat vzhůru a hlídat ho." Pokračoval dál Zachary. Udivilo mě to. Obvykle je bezstarostný a myslí na nedůležité věci, ale teď ho jako jediného napadlo prozkoumat, jestli se tu vůbec dá rozdělat oheň. Pokud se nám v téhle tmě podaří rozdělat oheň, budeme za to vděčit jen jemu.

Sebastián si odfrkl. „Tak si to tu užijte, až se budete snažit nepodpálit celý les. Mě spaní v zimě nevadí." Lehl si na zem, hlavu si podepřel rukou a otočil se k nám zády. „Dobrou noc," popřál nám posměšně. Věděla jsem, že lže. Nejen, že spí na zemi, ale i v zimě? Na to není jeho princovská nátura zvyklá. Jen jeho hrdost mu nedovolí to říct. Tvrdohlavec jeden!

Povzdechla jsem si a nařídila Zacharymu, aby se pokusil vybrat z hromady dříví nějaké tenké větvičky a chrastí. Mezitím jsem šla hledat škrtátko. Řídila jsem se spíš hmatem, protože do sedlové brašny nebylo vidět. Konečně jsem nahmatala dřevěnou rukojeť a vytáhla malý předmět ven. Utrhla jsem ještě opravdu malý kousek obvazu, protože nám začal pomalu docházet.

„Máš to?" zeptala jsem se Zacharyho. Odpověděl mi souhlasným zahučením. Přistoupila jsem blíž, položila kousek látky mezi chrastí a škrtátkem zapálila. Podařilo se mi to až na několikátý pokus, ale nakonec z hromádky začaly šlehat krátké plameny. Honem jsme začali přikládat, a nakonec se nám povedlo udržet naši provizorní mini-vatru.

Prohrabovala jsem ji dlouhým kusem dřeva. „Můžeš spát, pak se vystřídáme," nabídla jsem Zacharymu.

Zavrtěl hlavou. „Nechce se mi spát."

Pokrčila jsem rameny. Chvíli bylo ticho, ale pak jsem znovu promluvila. „Kdo myslíš, že to křičel?"

Teď zase pokrčil rameny on. „Netuším. V lese žijí zvířata, jejichž křik se podobá lidskému."

„Chceš mi říct, že jsem nejspíš vyletěla jen kvůli nějakému jelenovi?"

„Neřekl jsem, že to byl jelen."