His Guardian //CZ

Revenge went successful.

Warriors - Imagine Dragons

V hlavě se mi rozezněl poplašný signál. Ona neumí plavat. Utopí se. Kvůli mně. Já ji tam hodil.

Nemeškal jsem ani vteřinu. Bylo vyloučeno, že bych ji stihl dohonit ve vodě. Rozeběhl jsem se po proudu až k místu, kde řeka zatáčela. Willow ječela, do vlasů se jí zachytávalo úplně všechno, co ve vodě plavalo. V jednu chvíli se jí podařilo se zachytit kamene, který čněl z vody.

„Drž se!" zakřičel jsem a vrátil se o kus zpátky, abych u ní byl co nejblíže.

„Pomoc!"

Vrhnul jsem se po hlavě do řeky bez zbytečného zdržování svlékáním si oblečení. K mojí smůle se moje hlava vynořila přesně včas, abych stačil vidět Willow, jak do ní naráží velký proud. Jedna ruka jí uklouzla a než se stihla pustit i tou druhou, popadl jsem ji za ni a zároveň se držel kořenů stromu, jehož kořeny zasahovaly i do vody.

„Nepouštěj mě!" zavřískla Willow, když mi začala její dlaň vyklouzávat.

„Nemůžu! Neudržím tě!" Willowiny oči se naplnily ještě větším strachem a pak jsem ji pustil úplně. Proud ji strhl s sebou a její jekot téměř zanikal v burácení vody. Pokoušet se vzpírat se vodě nemělo smysl. Místo toho mě napadlo, že to zkusím vzít po proudu. Nechal jsem se nést.

„Zkus se znova něčeho zachytit!" křikl jsem po ní mou radu, zatímco jsem se pomalu dostával blíž k ní. Asi na třetí pokus se jí podařilo chytit se dalšího kamene a toho se držela jako klíště. Doplaval jsem až k ní a také se chytil.

„Budu tě držet, abys neuplavala, a ty mezitím vylezeš ven, dobře?" Jednou rukou jsem ji popadl za rameno a trochu s ní zatřásl, aby se trochu probrala. Oči měla vykulené, jak se bála. Roztřeseně přikývla. Popostrčil jsem ji blíž k břehu, ale proud do ní narážel a ona se nedokázala natáhnout dost daleko.

„Takhle to nepůjde. Musím vylézt." Přitáhl jsem ji zpět ke kameni a vylezl na něj.

Chytila mě za kotník. „Nenechávej mě tady!" V jejím hlase zněl čirý děs.

„Nenechám tě tu. Najdu klacek a s ním tě vytáhnu. Jen se musíš držet." Nebyl čas čekat na její odpověď. Odrazil jsem se a jedním skokem překonal vzdálenost mezi mnou a břehem. Díkybohu, že stačilo uběhnout jen pár metrů a vešel jsem do lesa. Bylo těžké najít dost dlouhou a silnou větev, ale ne nemožné. Jenže když se mi to povedlo, měl jsem dojem, že to Willow vzdala a utopila se, že jsem tam byl moc dlouho.

Opak byl pravdou. Willow se držela balvanu jako pijavice a odmítala se pustit. Obličej měla zkřivený – brečela. Jakmile uviděla, že se vracím s větví, trochu se posunula ke břehu. Podal jsem jí kus dřeva a ona se ho chytila tak pevně, až jsem měl dojem, že se ten klacek snad ulomí. Svaly se mi napínaly, když proti mně proud bojoval a snažil se vzít si Willow zpět. Jakmile byla dost blízko břehu, aby se ho chytila sama, odhodil jsem větev a vytáhl ji z vody. Klepala se jako ratlík. Svalila se do trávy a sbalila se do klubíčka.

„Hej, jsi v pohodě?" Opatrně jsem se dotkl její paže.

„Ty – vy jste takovej hajzl!" zakřičela mi do obličeje, když jsem se k ní sklonil.

Začal jsem se smát. „Vůbec jsem nepostřehl, že's mi začala tykat."

„Požádám královnu, aby mě zbavila služby u vás. Jste psychopat. Nenávidím vás!" vřískala.

„Uklidni se! Jsi v šoku!" Marná snaha. Už byla v ráži.

„Jo, z vás! To se normálně snažíte utopit svoje zaměstnance, nebo jsem něčím zvláštní?!"

„Willow, omlouvám se. Nevěděl jsem, že neumíš-,"

„Neumím plavat! To vás mohlo napadnout!"

„Willow, uklidni se a poslouchej mě!"
„Ne, to vy mě poslouchejte. Já -,"

Dál se nedostala. Prudce jsem přitiskl svou ruku na její ústa. Proud jejích slov okamžitě ustal. Zavrtěla hlavou, aby se dostala z mého sevření, ale moje dlaň nepovolila. Její oči se zlostně leskly a z řas jí kapala voda.

„Už zmlkneš?" zeptal jsem se jí. Podívala se dolů na mou ruku. Její záměr mi došel o vteřinu později, než se mi zakousla do dlaně. Zavyl jsem bolestí a odlepil ruku z jejího obličeje. Její zuby na ní zanechaly dvě tenké zčervenalé řady otisků. Teď jsem to byl já, kdo se zlobil.

„Co si to dovoluješ?" zahřměl můj hlas ztichlou krajinou. Oběma nám z očí létaly blesky. Bylo to směšné. Byla menší jak vzrůstem, tak společenským postavením. Mohl bych ji zašlápnout jako červa. Copak se vůbec nebojí, nemá ani náznak respektu?

„Odjíždíme," zasyčela a otočila se ke mně zády. Hrábl jsem po její ruce.

„To tedy ne."

„Jako váš ochránce říkám, že pojedete hned se mnou zpět do paláce, jinak beru oba dva koně s sebou a vy můžete jít pěšky," usadila mě. Co bych na to mohl říct? To vyhrožování mi přišlo tak dětské, až se někde hluboko ve mně vynořil strach z toho, že to myslí vážně. Nakvašeně jsem pustil její ruku a rychlým krokem se vydal ke koním. Mokré oblečení se na mě nepříjemně lepilo. V chodu jsem si sundal košili a hodil ji na zem.

„Vezmi ji do paláce," přikázal jsem. Bavilo mě provokovat ji.

„Nejsem vaše služka!"

„Buď ji tam vezmeš, nebo můžeš jít zpátky pěšky ty." Použití její vlastní výhružky proti ní byla trochu podpásovka, ale účinná. Okamžitě zmlkla a nasupeně zvedla košili ze země. Slyšel jsem, jak za mnou co nejvíce dupe, aby dala průchod své zlosti. Na rty mi vklouzl vítězoslavný škleb. Pomsta se podařila.

AN/

Dneska kratší :D příště se vracíme k normálnímu rozdělení pohledů, tohle byl takový malý výlet do minulosti, v další kapitole začneme zase tam, kde byla naposledy Willow ;) tak co si myslíte o té pomstě? Není moc dětinská? Nepřehnal to Sebastián?  :D a řekněte mi nějaké svoje teorie, jestli je máte :D ráda si počtu :D

taky se blížíme k hranici 1K, což je neuvěřitelné, protože tenhle příběh píšu cca týden :D děkuju, arigato, thanks, danke, спасибо a už nevím, do kterých jazyků vám to mám dát :D 

uvidíme se zítra! :)