His Guardian //CZ

I don't trust him, but I trust in her.

The Reluctant Heroes - Hiroyuki Sawano 

Okamžitě jsem vyskočila, následovaná Sebastiánem a Zacharym. Nikdo z nás nemusel nic říkat, bylo nasnadě, že okamžitě vyrážíme na cestu. Půjde to pomaleji, kvůli tmě, ale sotva se začne rozednívat, závod k Valerii propukne. Zatnula jsem zuby. Jak se sem Harold dostal? Proč verbuje lidi v Solesii? A jak jsme si ho nemohli všimnout? Nesmí být rychlejší než my! Princezna je moje jízdenka k předešlému životu. Nemůžu se bez ní vrátit.

„Kam jdete?" podivil se Jonathan, když jsme vyběhli ven za koňmi uvázanými za domkem. Otočila jsem se na něj a položila mu ruku na rameno.

„Neumím ani říct, jak moc mě mrzí, že jsem nemohla Erwina zachránit. Už navždycky mě bude pronásledovat vina. Jestli ale hned teď nevyrazíme, budu mít na krku další zmařený život."

Už jsem se vydala k chlapcům, kteří teď sedlali koně, když se Jonathan ozval. „Pojedu s vámi."

„Ne," zamítla jsem to tvrdě. „Už tak se musím mačkat na jednom koni s támhletím zrzkem," ukázala jsem na Zacharyho.

„Pojedu s tím druhým," trval na svém Jonathan. „Pokud se můj bratr už nikdy nevrátí, nemá cenu tu na něj čekat. Celá moje rodina už je mrtvá, zbyl jsem sám. A nenechám děti jako vy jít do takového nebezpečí."

„Proč si myslíte, že to bude nebezpečné?" pokusila jsem ho odradit.

„Protože se tak chováte. Navíc, řekla jsi, že budeš mít na krku další zmařený život. Nejsem idiot."

Podívala jsem se na něj a pak na Sebastiána. Už seděl na Falcovi a mával na mě, abych se co nejrychleji rozloučila. Povzdechla jsem si. „Tak dobře. Ale jen proto, že teď nemám čas se s vámi hádat." Zazubil se na mě, ale v jeho úsměvu jsem rozeznala stopy smutku. Když okolo mě procházel, chytila jsem ho za paži. „Pokud to začne být nebezpečné až příliš, zmizíte. Jasné?" Když už jsem nedokázala ochránit Erwina, postarám se, aby přežil alespoň jeho bratr.

Jenom pozvedl obočí a přikývl.

Společně jsme přešli k chlapcům. Oba dva už seděli v sedlech. Pohledem jsem naznačila Zacharymu, že se má posunout, a vyhoupla jsem se Morticii na hřbet.

„Jonathan jede s námi," oznámila jsem to Sebastiánovi. Ve tváři měl vepsané pochyby, a nejspíš by i protestoval, kdyby nám tak zatraceně rychle neutíkal čas. Nechal Jonathana, ať se posadí za něj, a řekl:

„Budete se muset pevně držet. Pojedeme rychle."

Jonathan se ušklíbl. „Chlapče, můj bratr byl Erwin Brown. Myslíš, že jsem nikdy nezažil zběsilou jízdu, s ním po boku? Budu vás vést," dodal. Sebastián kývl a rozjel se první. Zatím jen cvalem, neboť byla viditelnost vážně špatná, ale čím víc světla dopadalo na cestu, tím rychleji jsme jeli.

Morticie cukala hlavou a snažila se dostat před Falca, ale nedovolila jsem jí to. Teď nebyl čas na závody. Cítila jsem, jak její kopyta dopadají na zem a vytváří dunivý zvuk, její dlouhá hříval mě šlehala do tváře. Zacharyho ruce pevně svíraly můj pas. Tiskla jsem nohy k tělu koně, abych se udržela v sedle.

„Tady doleva," křikl Jonathan před křižovatkou. Vjeli jsme na širokou lesní cestu vedoucí hlouběji do lesa, po jehož okraji jsme doteď pokračovali. Cesta mírně stoupala, ale čím dál jsme byli, tím vyšší byl svah. Koně zprudka oddechovali, až jsem se bála, že je uženeme.