His Guardian //CZ

Big mistake.

Thief - Imagine Dragons

Vztekle jsem dosedla na lavici u stolu a pustila se do jídla. Ostatní vojáci mě sledovali jako časovanou bombu.

„Co je?" utrhla jsem se na jednoho zelenáče, který na mě hleděl vykulenýma očima. Jak ho zasáhla má ostrá slova, spěšně sklopil hlavu ke svému talíři. Vzteky se mi třásly ruce. Já ho nenávidím! Nenávidím! Kéž bych ho nikdy nezachránila!

„Můžu si přisednout?" ozval se za mnou známý hlas. Lidé okolo mě se trochu posunuli a na místo vedle mě si sedl Erwin.

„Co říkáš na službu u prince?" zeptal se mě mezi sousty. Jen taktak jsem udržela další nehezká slova.

„Chybí mi výcvik."

„Stejně bys nemohla trénovat.," poukázal na mou ruku. Mávla jsem rukou a postříkala nejbližšího vojáka omáčkou. Při pohledu na můj výraz spolkl všechny nadávky a dál se věnoval jídlu.

„Nejsem si jistá, jestli bych tu práci vzala, kdyby se mě královna zeptala teď."

„Zajímavá úvaha," podotkl Erwin. „Co tě k tomu vede?"

„Princovo chování."

„Aha.," zasmál se. „No ano, princ rozhodně není žádný gentleman od přírody. Vlastně jsem nikdy neviděl většího drzouna. Ale," namítl. „měla bys vidět, jak se chová k lidu. Velkorysejšího člověka bys nenašla."

„Tomu jde uvěřit jen těžko," povzdechla jsem si a přesouvala kousky masa z jednoho konce talíře na druhý. Vpravila jsem do sebe sotva tři kousky a trochu rýže, ale nějak mi chyběla chuť.

„Já vím. Ale musíš ho pochopit. Král s královnou chtějí, aby se připravoval na vládu, kdežto jeho to nejspíš nijak neláká. A pokud to nebudeš jíst, tak mi to laskavě nech,"řekl a ukázal na rýži, která skončila všude okolo talíře. Přikývla jsem, zvedla se a odešla do svého pokoje.

Jakmile se moje tělo dotklo tvrdé matrace v mém prostičkém pokoji, hned mi bylo lépe. Tady už jsem to znala, nic zlého mě tu nečeká, na rozdíl od zámku, kde na mě jako sedmihlavá saň číhá jedovatý princ. Mohlo být tak okolo jedné odpoledne – princ nejspíš ještě obědvá. Tím lépe pro mě.

Zavřela jsem oči a přehrávala si události posledních několika hodin.

RÁNO TÉHOŽ DNE

Ráno jsem ještě dolaďoval některé menší detaily mého plánu na pomstu. V jednu chvíli mě dokonce napadlo, že to bude příliš, ale tu myšlenku jsem co nejrychleji zahnal. Ten plán je perfektní.

Nechal jsem pro Willow poslat kolem šesté ráno a doufal, že ještě spí, když nemá trénink. Bohužel, byla úplně vzhůru, připravená ke službě. Alberto jí měl sdělit, že si má vzít jezdecké oblečení, protože jsem dostal chuť vyjet si na ranní projížďku po okolní krajině. Ještě jsem si zapínal košili, když u mě zaklepali.

„Dále!" zavolal jsem. Dovnitř vešel i Alberto, ale já mu smutným hlasem sdělil, že dnes pojedu jen s Willow. Jeho výraz by v tu chvíli dokázal probodnout i kámen.

„Snídani už si raději nechám přinést," prohodil jsem směrem k Willow. Na tváři jí probleskl úsměv, jinak se ale tvářila ostražitě. A měla proč!

Když služebné přinesly jídlo i jí, pozvedla jedno obočí. Moji jedovatou poznámku o tom, že to není otrávené, ignorovala a dál se zdráhala se dotknout čehokoliv na tácu. Hodil jsem po ní hrozen. Chytila ho do ruky a mrskla ho po mně zpět.