His Guardian //CZ

That went well.

Do I Wanna Know? - Arctic Monkeys

„Říkám vám, že nic nevím."  

Lissa už téměř tři čtvrté hodiny opakovala pořád to samé. Seděla v rohu špinavé temné cely, nohy opřené o pryčnu. Nehty kreslila do prachu na podlaze různé ornamenty.

„Určitě ti něco musel říct," snažil jsem se být vlídný. Alberto mi před mříže jejího vězení přinesl bednu, na které jsem teď seděl. Obvaz na noze mi sahal až ke koleni. Lissa vzpurně zavrtěla hlavou.

„Kolikrát to mám opakovat? Jestli byl někdo dobrý ve skrývání pravdy, byl to můj bratr." Sledovala mě nenávistným pohledem. Neudivovalo mě to, kvůli mně byl teď její bratr mrtvý. Stráže jeho tělo hodili do řeky, tak, jak si to zaslouží jen ti největší vyvrhelové. Když se to Lissa dozvěděla, nebyla překvapená. Prý strážím řekla, že ucítila, že je s ním něco v nepořádku. Její nenávist ke mně však nic nezmenšovalo.

„Určitě sis všimla, že ti něco tajil, ne?"

„Ne! Přestaňte ze mě dělat idiota, přece znám svého bratra." Zarazila se. „Znala jsem."

„Lisso, je mi to líto," řekl jsem s omluvou v hlase, když se v jejích očích mihla bolest. Ale doopravdy jsem tu větu myslel vážně? Louis by mě byl schopný zabít. Vyměnil bych jeho život za svůj?

Přidušeně se zasmála. Ten ledový zvuk mnou projel jako ostří nože. Smích sílil a sílil, dokud se nezačala smát stejně šíleně, jako já v ten večer, kdy se mě její bratr pokusil zabít. Ozvěna nesla ten zvuk po celém podzemí. Zavřela oči a zaklonila hlavu, takže její smích ještě víc zesílil, postupně ale přešel v pláč. Zněla jako zraněné zvíře. Stulila se do klubíčka, ramena se jí otřásala. Kvílela, zalykala se slzami.

„Alberto, otevři tu celu," nařídil jsem. Můj komorný se na mě zmateně podíval a pokusil se něco namítnout, pohybem ruky jsem ho však zarazil. Váhavě nahmatal na svazku klíčů ten správný a odemkl zamřížované dveře. Opatrně jsem vstal a s pomocí hole se dobelhal až dovnitř.

„Zamkni za mnou, ať neuteče," poradil jsem ještě Albertovi, který tak učinil. Pomalu jsem si klekl k jejímu škubajícímu se tělu a položil jí ruku na rameno.

„Vím, že jsi nešťastná. A vím, že nemám šanci na to, abys mi odpustila, ale zkus mě poslouchat..." Snažil jsem se mluvit konejšivě. Zvedla ke mně hlavu. Uplakané oči se jí ve sporém světle třpytily. Chvíli to vypadalo, že si chce poslechnout, co mám na srdci.

Alespoň do chvíle, než zkřivila obličej do rozhněvané grimasy, nelidsky zařvala a skočila mi po krku.

Její hubené dlaně se okolo něj omotaly. Začala mě škrtit a strašlivě ječela. Rvalo mi to uši. Chrčel jsem a pokoušel se ji od sebe odtrhnout, ale ona jako by měla nadlidskou sílu. Slyšel jsem, jak se Alberto snaží najít správný klíč, ale zvuk téměř zanikal v šumu, který se mi ozýval v hlavě.

„Odpustit vám? Odpustit?" syčela. „Připravil jste mě o to jediné, co jsem měla. Za to zaplatíte!" Tlak na mém krku ještě víc zesílil, začínaly se mi dělat mžitky před očima...

A najednou byla pryč. Alberto jí držel za paže, aby se ke mně nemohla dostat, ale ona se mu zběsile vzpírala, plná touhy dokončit, co začala. Opatrně jsem si sáhl na krk. Začínala se mi tam tvořit modřina.

Rychle jsem vyšel z cely. Alberto Lissu odstrčil a ona upadla, což mu poskytlo dost času na to, aby se dostal za mnou a zamknul dveře. Lissa se rozeběhla proti mřížím a narazila do nich. Prostrčila mezerami mezi nimi ruce a snažila se na mě dosáhnout. I když jsem byl daleko z jejího dosahu, pro jistotu jsem ještě o kousek ustoupil.