His Guardian //CZ

I love her.

Rude - Magic

Probudila jsem se na zemi, hlavu podloženou něčím, co vypadalo jako kus mechu. Protřela jsem si oči a zaskuhrala. Žaludkem mi probíhaly křeče. Naposledy jsem jedla ve vesnici.

Zachary spal pár metrů ode mě. Pamatovala jsem si, že jsem mu usnula na rameni, ale co se dělo potom, je mi záhadou. Tak dobře jsem se už dlouho nevyspala. Sebastián, na rozdíl od Zacharyho, spal s tváří staženou neznámou emocí. Něco mezi vztekem a smutkem. Co se mu asi zdá?

Oheň už dávno vyhasl, uhlíky nebyly ani trochu žhavé. Cloumala mnou zima. Pokud budeme na cestě ještě déle, budeme si muset koupit něco teplejšího na sebe. A taky zásoby jídla a vody. Nemůžeme se moc zdržovat v městech a vesnicích. Jen se podívejte, jak to dopadlo minule!

Slunce nemohlo být na obloze dlouho – červánky se ještě úplně nevytratily. Hlasitě mi zakručelo v břiše. Šla bych se po něčem k snědku podívat, ale s mečem těžko něco ulovím, dýku má Sebastián a bobule už znovu sbírat nebudu. Jednou to stačilo.

Prsty jsem se pokusila učesat si vlasy, ale šlo to špatně. S nepěknými nadávkami jsem je sepnula do uzlu, který se ale v ničem nepodobal tomu, který jsem si dělávala na zámku. Tohle byla rozcuchaná koule vlasů plná jehličí a větviček. Moje spona už byla taky celá odřená, brzo budu potřebovat novou.

Podívala jsem se na oba chlapce. Spali přímo naproti sobě, jako by usnuli zrovna ve chvíli, kdy si povídali. Jednoho z nich bych měla vzbudit a říct mu, že se pokusím najít něco k jídlu. Jediný pohled na Sebastiánovu tvář mi řekl, že on to nebude. Budu trucovat.

„Zachary! Zachary!" třásla jsem s ním a polohlasem ho budila. Zabručel a pokoušel se mě rukou odehnat, jako bych byla nějaká otravná moucha. Zamračila jsem se. „Hej! Vzbuď se!"

„Jo... Hned..." zamumlal a odvrátil ode mě hlavu. Jak mám někomu říct, kam jdu, když se ten člověk ani neuráčí probudit?

Dloubla jsem ho do žeber a on nadskočil s očima doširoka rozevřenýma. Na tváři se mi objevil zlý úšklebek. Moje prsty se rozeběhly po jeho žebrech. Vykuckal ze sebe něco mezi úpěním a smíchem a srazil mi ruce k zemi.

„Musíš mě lechtat?"

„To byla jen pojistka, že jsi úplně vzhůru," zazubila jsem se na něj.

Podíval se na oblohu. „Proč mě budíš tak brzo?"

„Mám hlad."

Díval se na mě a hledal v mé tváři stopy po ironii. Když je nenašel, zaúpěl a znovu se lehnul. „Děláš si srandu, že jo?"

„Měla bych?"

„Jestli to není vtip, tak mě budíš kvůli úplné kravině. Stejně ti teď moc nepomůžu. Jsem unavený, zmrzlý a teď ještě ke všemu budu nepříjemný."

„Chtěla jsem ti jen říct, že se půjdu podívat po nějakém jídle."

„Nepůjdeš," ozval se hlasitě Sebastián. Lekla jsem se, myslela jsem, že ještě spí. Ale úlek hned vzápětí vystřídal vztek.

„Neříkej mi, co mám dělat. To je moje práce," zavrčela jsem.

Zvedl vysoko bradu a ušklíbl se. „Jsi jen služka, co to umí se zbraněmi. Musíš mě poslouchat." Ach Bože, ten jeho tón mě tak neskutečně vytáčí!

„Mám pro tebe novinku, princátko – tohle není tvůj píseček. Tady nejsi v zámku, aby ti zadek chránilo dalších padesát strážných. Všechno tu závisí na mně, a pokud chceš, abych tě i nadále chránila, měl by sis rozmyslet, co říkáš." Vstala jsem a smetla ze svého oblečení jehličí a prach.