His Guardian //CZ

Stop fighting!

Without You - Ashes Remain

Očividně jsem dost přecenil své síly, protože mě Willow musela podpírat víc, než jsem si myslel, že bude potřeba. Obzvlášť po schodech to šlo úplně nejhůř. Willow ztěžka oddechovala, když mi pomáhala dolů, a občas zanadávala, když jeden z nás zakopl.

„Promiň," omluvil jsem se už asi posté, ale ona jen mávla rukou. Viděl jsem, jak tlačí obraz mrtvého Jonathana hluboko do podvědomí, stejně jako to udělala s Erwinem. Nebýt toho, že se mi točila hlava jako káča, asi bych něco udělala, ale byl jsem rád, že se vůbec držím na nohou.

Rukáv Willowiny košile se zbarvil doruda. Z konečků jejích prstů občas ukápla kapka krve a rozprskla se po podlaze jako rudý déšť. „Bolí to hodně?" zeptal jsem se starostlivě.

Zavrtěla hlavou. „Ne, skoro ne." Povytáhl jsem obočí. Moc dobře jsem věděl, že lže, ale nijak jsem to nekomentoval a všechny připomínky a námitky spolkl.

Konečně jsme udolali ty proklaté schody. Willow mě prakticky táhla směrem ke konci chodby. Všude zazníval ryk a řinčení zbraní, i když teď už vzdáleně. Najednou Willow klopýtla a málem přepadla. Zachytil jsem ji, ale tak moc se mi zatočila hlava, že rovnováha opustila i mě a já přepadl dopředu přímo na Willow.

Jakmile jsem dopadl, zvedl se mi žaludek. Willow pode mnou skuhrala, ale když zpozorovala, jakou zelenou barvu mám, její výraz se změnil na polekaný. „Není ti nic? Neuhodil ses do hlavy?"

Zavrtěl jsem hlavou a ona ulehčeně vydechla. Pak zapřela ruce o má ramena a snažila se mě od sebe odtlačit. „Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale drtíš mě tak, že nemůžu dýchat," zasyčela na mě. Ušklíbl jsem se, i když můj žaludek stále ještě dělal kotrmelce.

„Myslím, že bych takhle mohl chvíli zůstat."

„Sebastiáne! Přímo nad námi se bojuje! Nemůžeš alespoň na chvíli uklidnit svoje zvířecí pudy a začít myslet?"

Odvalil jsem se a ve snaze zastavit točení hlavy zavřel oči. „Au, to bolelo," pronesl jsem naoko ublíženě. Ve skutečnosti jsem měl v hlavě jako vycpáno, moje tělo bylo lehké i těžké zároveň, ale pořád jsem si uvědomoval hrozící nebezpečí, i když to tak nevypadalo.

Slyšel jsem, jak Willow vstává, a otevřel jsem oči. Stála nade mnou a podávala mi ruku. „Vstávej, lenochu. Mám bitvu, kterou musím vyhrát, tak mě nezdržuj," zažertovala a zazubila se na mě. Já se ale zamračil.

„Myslel jsem, že hned odjedeme. Přece se tam nechceš vracet?"

„Samozřejmě, že se tam vrátím. Přece si nemyslíš, že ho nechám jen tak uprchnout, teď když se ti nahoře konečně rozhodli bojovat. Máme ho přesně tam, kde chceme, teď už jen stačí-,"

„- porazit jeho tu jeho cvičenou mini-armádu," skočil jsem jí do řeči.

Přikývla. „Ve zkratce, ano."

Popadl jsem ji za ruku a ona mě vytáhla na nohy. „Nejdeš," prohlásil jsem rozhodně a nepouštěl její ruku. Otráveně zakoulela očima.

„Sebastiáne, myslím, že za tu dobu, co se známe, by ti mohlo dojít, že se mi rozkazy příčí. Navíc, královna mě zbavila postu tvého ochránce, takže si můžu dělat, co jen chci."

„Pořád jsem princ a ty mě musíš poslouchat, jinak bys taky mohla dostat žalář. A já tě můžu hned teď vrátit zpátky do služby."