His Guardian //CZ

I'm only human.

Human - Christina Perri

Když jsem se probudila, do oken princova pokoje se už dávno opíralo slunce. Jeho paprsky mi dopadaly přímo na obličej. Zamručela jsem a chtěla se od toho protivného žlutého míče otočit, ale jakmile mě napadlo, kolik je asi hodin, téměř jsem zpod deky vyskočila. Každopádně mě to spolehlivě probralo.

Sebastián seděl na posteli a pohazoval si s jablkem. „Dobré ráno, ospalče."

„Kolik je hodin?"

„Dobré ráno, Sebastiáne, jak ses vyspal?" posměšným tónem upozornil na můj nedostatek taktu. Pak už vážněji dodal: „Je devět, ale chtěl jsem tě vzbudit dřív. Možná mám někoho, kdo ti na tvoje otázky zodpoví."

„Jaké otázky?" udivila jsem se.

„Však víš...odtud..."

Zamračila jsem se při té narážce. Jistě, měla jsem spoustu otázek, ale nechtělo se mi rýpat dýkou v ráně. Jenže Sebastián byl asi stejně ohleduplný jako vidle.

„Nechci na ně znát odpověď hned teď."

„Ani kdybych ti řekl, že mám člověka, který ji zná?"

Maličko nahlodal mé rozhodnutí. „No, pak bych o tom asi uvažovala."

„Tak to, prosím, zvaž. Nevím, jak dlouho tu bude."

„Kdo?"

„Lissa. To její bratr se mě pokusil zabít a pak i ona, protože kvůli mně Louis umřel."

„Proč?" Tohle zjištění mě příliš nepřekvapovalo, už od začátku jsem z dvojčat měla smíšené pocity, ale že by se o to pokusil tak rychle? Buďto byl nedočkavý on nebo Harold, a ani jediné se mi nelíbí. Znamená to, že se pokusí udeřit znovu? Je to delší důvod zůstat ve střehu?

„Prý ho poslal Harold." Uhnul očima. Něco mi nechtěla říct.

„Je v tom ještě něco?"

„A co asi?" vyštěkl na mě. „Řekl jsem ti všechno."

Zvedla jsem se z pohovky a přešla k němu a sedla si vedle něj. Chtěla jsem ho prsty pohladit po ruce, ale ucukl. Povzdechla jsem si. Když to nepůjde po dobrém, tak po zlém.

Popadla jsem ho pod bradou za jednu z mnoha košilí a otočila k sobě. Přiblížila jsem se k němu tak moc, že se naše čela téměř dotýkala. Propalovala jsem ho výhružným pohledem. „Neříkáš mi ani zdaleka všechno. Koukej kápnout božskou, nebo uvidíš."

Udiveně se na mě díval, ale pak zaklonil hlavu a zasmál se. Setřásl mou ruku, jako by to bylo jen pírko či brouk lezoucí mu po oblečení. „Nevím, kvůli čemu máš dojem, že jsem k tobě neupřímný, ale nic ti nedává právo ze mě cokoliv vymáhat."

Takže starý Sebastián se vrací. „A tys snad měl právo mě políbit? Pokud vím, svolení ti nikdo nedal," zasyčela jsem.

„Jsi jen voják, nemusím se tě ptát na svolení, když chci něco udělat, stejně jako kohokoli v tomhle království. Patříš mi a ti ostatní tam venku také," naparoval se.

„Nikdo ti nepatří! Ti lidé mají vlastní životy, Sebastiáne. Nemůže si myslet, že je v klidu obětují pro tebe."

„Pokud ne, nejsou to dobří poddaní."

Touhle jednoduchou větou ve mně začal pomalu přetékat pohár zlosti. „To snad nemyslíš vážně! Kdyby si někdo vybíral, jestli zastřelí tebe nebo matku se třemi dětmi a rozhodl se střelit tebe, má ta matka opustit to nejdražší, co má, jen, aby zachránila tvůj zbytečný život? To mi tu chceš říct?"