His Guardian //CZ

She was beautiful.

Monster - Imagine Dragons

Potichu jsem vystoupala do patra. Zachary se pohyboval tak tiše, až mě tím děsil – téměř jsem si ani nevšimla, že pořád jde za mnou.

„Kam teď?" zašeptala jsem. Před námi se táhla dlouhá chodba s miliony dveří, alespoň tak mi to připadalo. Neviděla jsem ale ani jednoho strážného. Zvláštní. Možná je to znamení, že tu Valerie není, vojáci by se přece drželi spíš u ní, ne?

Zachary jen pokrčil rameny. Připadal mi celý nesvůj, pořád se ošíval a těkal očima okolo sebe. Konejšivě jsem ho poplácala po zádech, ale trhnul sebou, jako by se mě leknul. Nemohla jem uvěřit tomu, jak byl vyplašený.

„Jestli chceš, můžeš jít ven hlídat koně," nabídla jsem mu, ale rázně to zamítl.

„Nenechám tě tady samotnou."

A taky nenechal. Prošmejdili jsme společně celé patro, pokoj po pokoji, ale princezna nikde, stejně jako kdokoli jiný. Buď tu žije velmi málo lidí, nebo narychlo odjeli. Vnitřek zámku totiž vůbec nevypadal opotřebovaně, spíš naopak. Všude bylo řádně uklizeno.

Chtěla jsem Sebastiánovi říct, že půjdeme o patro výš, ale jen, co jsem si stoupla na první schod, abych sestoupila dolů, Zachary mě chytil za rameno.

„Počkej, nechoď tam. Nemyslím, že bychom mu to měli říkat."

„Proč?" podivila jsem se.

„Nebude rychlejší, když to půjdeme rychle prozkoumat? Je to poslední patro, to stihneme. Přízemí jim zabere celou věčnost, je hodně rozlehlé."

Přikývla jsem. Dávalo to smysl, budeme tak rychlejší a ušetříme spoustu času, který nám přibude k dobru. Něco mi ale na tom, co řekl, nesedělo. Nemohla jsem ale přijít na to, co to bylo, a tak jsem se rozhodla nad tím jen mávnout rukou.

Tentokrát šel první Zachary. Stoupal po schodech s neuvěřitelnou lehkostí, téměř nevydával žádný zvuk. A právě díky tomu jsem uslyšela ten zvonivý smích, který se linul z konce chodby.

Sotva moje uši zachytily ten zvuk, celá jsem se napjala. Takže ji máme. Tady to končí, jsme tu dřív. Ze srdce mi spadlo obrovské břemeno. Rozeběhla jsem se, co nejtišeji jsem dovedla. Rukou jsem přidržovala meč, aby příliš nechrastil. Stále mi přišlo zvláštní, že jsem nepotkala žádné strážné, ale copak na tom záleželo? Princezna už je potřebovat nebude.

Skoro u dveří jsem znovu zpomalila a jen maličko do místnosti, odkud se smích ozýval, nakoukla. Zachary se bez zájmu opřel o zeď a zavřel oči, předstírajíc, že spí.

Byl to obrovský sál. V jednom rohu stálo velké klavírní křídlo, prostředek místnosti se pyšnil zelenou sedací soupravou, která ladila s krásně vymalovanými zdmi. Strop byl celý pokrytý zrcadly a visel z něj křišťálový lustr, který jako by hrozil, že se každou chvíli svou tíhou zřítí dolů. Na zdech jsem viděla nejrůznější malby, jednu veselejší než druhou. Koberec, který pokrýval podlahu, mi svou barvou připomínal jarní trávu. Celý sál byl laděný do zelena. Dveřmi v místnosti se dalo procházet do sálů vedle.

Na sedačce seděla stará žena, v ruce vyšívání, a cosi ukazovala osobě sedící vedle ní. Jakmile se můj pohled stočil na ni, zatajila jsem dech.

Byla tak krásná.

Tohle byla rozhodně princezna. Ty medové vlasy až do pasu, které se jemně vlnily a odrážely sluneční svit, jako by byly stvořené pro to, aby na ně někdo posadil královskou korunu. Bledá kůže působila jako porcelán, šaty jí seděly perfektně, z barvy jejích očí přecházel zrak. Zelená, modrá, nebo snad obojí? Když mrkala, skrývala je pod hustými řasami. Tohle byla Valerie.