His Guardian //CZ

I swear on my name, on my life...

Armor - Landon Austin

Ujížděli jsme nocí pryč. Za námi se nesl křik lidí z vesnice, která teď jasně hořela. Solesijští ji zapálili, zrovna když jsme nasedali na koně. Se Sebastiánem jsme se po smrti těch dvou maličkých vrátili pro Zacharyho, jelikož solesijských bylo jednoduše příliš mnoho. Podpírali jsme ho a nakonec naložili ne mého koně. Teď se pevně držel mého pasu a skuhral. Až se zastavíme, musím se na to jeho zranění pořádně podívat.

Kopyta koní ukrajovala metry lesní cesty, která vedla od vesnice. Neubránila jsem se otázce, kolik z obyvatel tuhle noc přežilo. S očima upřenýma na Sebastiánova záda jsem přemítala, jestli vůbec můžeme někde zůstat déle než pár hodin. Jak to tak vypadalo, Solesia měla perfektní přehled o tom, kde se nacházíme. Ať to dokázali jakkoli, ničili všechno, co jim překáželo v cestě k nám. To jim ale nemůžeme dovolit. Nevědomky jsem sevřela uzdu o něco pevněji. Kůže se mi zaryla do dlaní a znovu mě přivedla do reality.

„Kam jedeme?" ozval se Zachary. Sama jsem neměla ani ponětí, a tak jsem čekala na Sebastiánovu odpověď.

„Daleko," odpověděl prostě a cválal dál.

Jeho odpověď mě překvapila. Zněla totiž naprosto nezúčastněně. Jako by mu nezáleželo, kam dojedeme. Zdálo se, že ho smrt těch dětí docela dostala. Nedivila jsem se mu. Jako princ nemohl být stavěný na tolik smrti, která ho poslední dobou obklopovala, i když se rozhodně mým představám o královské rodině ani nepřibližoval. Jistě, uměl být arogantní, drzý a občas i krutý, to souhlasilo. Ale dokázal i bez přemýšlení vytasit meč, stejně, jako byl občas něžný. Tahle jeho část mě nepřestávala překvapovat. Pořád jsem měla pocit, že to není jeho jediná část. Poznám ho někdy celého?

Samozřejmě, je možné, že celou jeho osobnost zveličuju. Třeba je to jenom obyčejný královský fracek, který to umí se zbraněmi. Třeba na něm není nic víc. Kdo ví?

Jeli jsme až do svítání. Sebastián nikam neodbočoval, držel se hlavní cesty. Oddychla jsem si. Bude jednodušší pak najít naši polohu na mapě. Když špičky stromů pohladily první sluneční paprsky, Zachary si začal stěžovat, že si potřebuje odpočinout. Nakonec jsme vjeli do lesa a našli místo mezi stromy nedaleko cesty, zároveň ale dobře skryté za keři. Pomohla jsem Zacharymu ze sedla a usadila ho na zem. Opřel se o kmen stromu a čekal, až mu rozvážu provizorní obvaz na hlavě, přes který prosakovala krev.

„Potřebuju vodu, jinak pořádně nevidím, jak to vypadá. Máš slepené vlasy od krve," prohlásila jsem po chvíli usilovného zkoumání. „Nemáš u sebe nějakou?" obrátila jsem se na Sebastiána. Prohledal sedlové brašny, ale nic nenašel. Lahve jsme vyhodili, protože zabíraly místo v sedlových brašnách. Měli jsme v plánu nějaké ráno koupit, ale...

Potřásla jsem hlavou. U mě v sedlové brašně by měla být placatka od Erwina, ale v ní nebyla žádná voda. Možná jsem ji vzala v návalu žalu, že bych se od ní měla odloučit, ale teď se nám hodila.

„Můžeš zjistit, kde jsme, a jestli poblíž není nějaká voda?" poprosila jsem Sebastiána. Přikývl a rozložil na zem mapu. Po chvíli hledání píchl prstem do mapy.

„Podle mě bychom měli být tady. A zhruba půl kilometru odsud je řeka. Když půjdeme po cestě, měli bychom na ni narazit."

Zachary se začala sápat zpátky na nohy. „Co si myslíš, že děláš?" obořila jsem se na něj.

„Jedeme dál, ne?"

„To sotva, ty tu budeš sedět a čekat. Teď jsi pro nás jen přítěž, tak si aspoň odpočiň. Zajdu tam a pak ti tu ránu vyčistím."