His Guardian //CZ

And that's how hell came.

Hopeless Wanderer - Mumford & Sons

Ráno jsem nemohla rozlepit oči, což u mě byl nezvyk. Byla jsem zvyklá ráno vystřelit z postele jako rybka, ale když Erwin začal vyvolávat budíček, zakryla jsem si uši a stočila se do klubíčka. Proč bych měla vstávat? Pak mi došlo, kde vlastně jsem. Asi čtyři kilometry od hranic Éonie se Solesií, dneska bychom se měli dostat na území druhého království a dojít co nejblíže Haroldovu úkrytu, loveckému zámečku. Vytáhla jsem se do stoje a protáhla se. Ostatní už měli skoro sbaleno, jen já teprve vstávala.

„Pohni sebou, ženská!" křikl na mě jeden z vojáků, když jsem cpala deky do brašny. Hodila jsem po něm zlým pohledem.

„Nechceš mi to přijít říct až sem?" odpověděla jsem mu hlasem, který sliboval pořádnou nakládačku, když nebude rozumný. Ještě než ale stačil odpovědět, vložil se do toho Erwin.

„Stop! Jste tady, abyste zastavili občanskou válku, ne, abyste se mezi sebou hašteřili jako úplní zelenáči!" okřikl nás. Pokorně jsme sklopili hlavu a přikývli. Vydal ze sebe spokojený zvuk a odešel za Lucasem. Ha, už si to jméno pamatuju!

Naše mini-armádička se dala do pohybu. V chodu jsem do brašny zastrkávala poslední cípy dek a snažila se udržet s ostatními krok. Zasténala jsem, když se jedné dece prostě nechtělo zpět do tašky. Musela jsem tašku otevřít a podívat se, jestli vevnitř nic nepřekáží. A opravdu, mezi dekami byla velmi neprakticky zaklíněná placatka. Při pohledu na ní se mi vybavila předešlá noc, to, jak jsem se přiopila, abych na nic nemyslela. A Erwin mi to dovolil.

Složila jsem deku dovnitř a zavřela brašnu. Rychle jsem dohnala mezeru, která zůstala mezi mnou a vojáky. Zařadila jsem se do rytmu jejich nohou a soustředila se jen na něj. Rozhodně to ale nemělo stejný účinek jako alkohol, myšlenky mi pořád utíkaly jinam. Zajímalo by mě, jestli už se Sebastián dostal do problémů...Nejspíš ne, vždyť to nejsou ani čtyři dny, kdy jsme spolu naposledy mluvili. Na druhou stranu, když jsem si vzpomněla na Lissu a Louise...Otřásla jsem se a utekla myšlenkami jinam.

Zrovna jsem přemýšlela o tom, jak se krajina cestou k Solesii mění, když mě někdo vytrhl z úvah.

„Včera v noci jsem se bál, že jsem tě opil až moc."

Maličko jsem nadskočila. „Vystrašil jste mě! Jak jste se tu objevil?"

„Jak jinak, po svých. To jenom ty nedáváš pozor." Jeho brnění cinkalo o moje, jak šel vedle mě.

„Byla jsem hodně opilá?"

Zasmál se. „Ne. Už jsem viděl i horší poalkoholické stavy. Každopádně se vsadím, že's pila poprvé." Když jsem kývla, řekl: „Myslel jsem si to. Někoho, kdo pije déle, by takové množství ani nezpomalilo."

Jen jsem se ušklíbla a mlčela. Ani jeden z nás nepromluvil celou cestu. Když jsme dorazili na hranice, něco bylo špatně.

Nepotkali jsme armádu.

Měla nám odklidit cestu a pak se vrátit, ale po cestě po ní nebylo ani vidu, ani slechu, a to samé tady. Zvláštní ale bylo, že tam nebylo ani živáčka. Nikdo hranice nehlídal.

Jeden smělý voják vyšel před nás a zvolal: „Vidíte? Všechno to byly povídačky. Není to nebezpeč-," dál se nedostal, protože se ozvala rána a on padl k zemi. Přímo uprostřed čela mu zela díra.

A takhle přicházelo peklo.