His Guardian //CZ

You're awake.

How To Save A Life - The Fray

Nedokázal jsem se uklidnit. Willowin dech se nezklidnil, ani když usnula, spíš naopak. Po pár desítkách minut se její nádechy staly kratšími a zběsilejšími. Trhala sebou jako v křeči a občas ze sebe vyrazila výkřik, pokaždé naplněný jinými emocemi. Strach, vztek, bolest, žal... To všechno jsem slyšel.

Nemohl jsem to unést. Její jindy silná a lidmi nečitelná tvář se teď otvírala před úplně neznámým člověkem. Kdyby se tohle nestalo, moc dobře by si své výrazy hlídala. Vždycky byla taková. Neukazovala nikomu své pocity, dokud doopravdy nebyla na úplném dně. A občas ani tehdy ne. Děsilo mě to, ale zároveň to bylo právě to, co jsem na ní obdivoval. Ale teď... To bylo něco úplně jiného. Zatínala prsty do hlíny pod sebou a na čele jí vyskočil ledový pot.

„Zrzku! Musíš něco udělat!" křiknul jsem na Zacharyho, který dál nevzrušeně seděl u potoka.

„Jmenuju se Zachary, ne zrzek ani zrzavec. A víc pro ni udělat nemůžu," odpověděl mi klidným hlasem. S nohama stále ve vodě si lehl na zem a díval se na nebe.

Zaťal jsem zuby. „To tady mám jen tak čekat, než umře?"

Pokrčil rameny. „Nikdo neříká, že umře."

„Ale ano, ty!"

„Tvrdil jsem, že se smrtelná dávka odvíjí na jedinci, nic víc, nic míň. Uklidni se, princátko, než se ti udělají vrásky."

Zamračil jsem se. Ten mi nepomůže. Byl přesvědčený o tom, že víc udělat nemůže. Ať to byla pravda nebo ne, to čekání mě zabíjelo. Každý Willowin výkřik se mi do srdce zarýval jako tupé ostří dýky. Rukávem košile jsem jí osušil pot a přemýšlel, kde tady seženu nějaký kus látky jako obklad. Jediné, co mě napadlo, bylo moje oblečení, konkrétně moje košile.

Zachary jako by mi četl myšlenky. „Nechystáš si doufám hrdinsky utrhnout kus košile, abys zachránil pannu v nesnázích, že ne?" Viděl mé zaváhání. „Bože, ty jsi chodící klišé. Probuď se, nejsme tu v knize!" Rozesmál se posměšným a kdákavým smíchem, až se zakuckával.

„Moc vtipné, ale máš snad lepší nápad?" utrhl jsem se na něj.

„Nemáte snad v těch brašnách žádný obvaz? Ten by snad mohl tu tvoji pěknou košili zachránit před roztrháním," vyrazil ze sebe mezi salvami smíchu. Stáhnul jsem obočí k sobě. Proč mě to nenapadlo hned?

Po chvíli přehrabování se v sedlové brašně jsem našel obvaz, ze kterého jsem kus odtrhl a namočil ho v potoce. Když jsem ho pokládal na Willowino čelo, téměř jsem čekal, že se z něj začne voda hned odpařovat, jak rudá a horká byla. Její výraz se ani trochu neuvolnil.

Chvíli byla víceméně v klidu. Opřel jsem se o tentýž strom, o který byla opřená ona, a přemýšlel, kudy zítra pojedeme. Až se probudí, bude potřebovat odpočinek. Možná bychom měli jet do nejbližšího města nebo vesnice a najít nějaké přístřeší. Záměrně jsem použil ve své hlavě slovo až. Odmítám připustit, že by se nemusela probrat.

Začala vykřikovat cosi o psech a zelených očích. Poté se přidaly zmínky o Erwinovy a o Lisse. Neuměl jsem si ani představit, jak to teď vypadá v jejích snech.

Zachary se ze svého místa nejspíš nemínil hnout. Pořád ležel na tom samém místě a pozoroval oblohu. Nezdálo se, že by spal. A tak jsem až do večera kontroloval Willow a cpal do ní vodu. Slunce ale jako by odmítalo zapadnout. Když se a obloze objevily červánky, zrzavý kluk se konečně pohnul z místa.