His Guardian //CZ

What happened?

Wild Heart - Daughtry

První, co mě uhodilo do očí, když jsem se probrala, bylo silné odpolední světlo. Zasténala jsem a pokusila se překulit na bok, v domnění, že mě každou chvíli vzbudí Sebastián a my budeme muset strávit celý den v sedle. Když mi ale ramenem projela bolest, která mě donutila přidušeně vykřiknout, poznání na mě dolehlo takovou silou, že jsem se musela štípnout do ruky. Vážně už je konec? Konečně?

Ospalé oči se nechtěly pořádně otevřít, a tak jsem se na svět musela dívat skrz štěrbinky přivřených víček. Natáhla jsem jednu ruku před sebe a pokusila se zahýbat prsty. Šlo to ztěžka, překážel jim obvaz, který mi pokrýval celou dlaň. Ve zraněném rameni mi bolestivě pulzovalo kvůli mé snaze se přetočit na bok.

Paže mi klesla zase zpátky k tělu. Až nyní jsem se podivila, kde to vlastně ležím. Postel, kterou jsem obývala, měla bílé povlečení, nadýchané polštáře a deka, která mě přikrývala, byla tak těžká, až jsem myslela, že mě udusí. Odkopla jsem ji a zaúpěla, když mi svaly začaly protestovat.

Chvíli jsem jen tak ležela a zírala do stropu. Otevřeným oknem foukal jemný větřík a nesl ke mně štěbetání těch několika ptáků, kteří se rozhodli ještě neodletět. Věděla jsem, že bych měla vstát a jít zjistit, co se stalo po tom, co jsem ztratila vědomí, ale bylo tak příjemné nechat se laskat slunečními paprsky po tváři...

Musela jsem znova usnout, alespoň na chvíli, protože když jsem znovu procitla, nebyla jsem v pokoji sama. Na zemi seděl Zachary a zády se opíral o postel. Vypadalo to, že si hraje s něčím v ruce. Když uslyšel šustění prostěradla, otočil ke mně hlavu a ulehčeně vydechl.

„Tak jsi zpátky," prohodil. V hlase se mu mísila úleva s únavou. Nejspíš vůbec nespal, soudě podle jeho kruhů pod očima. Přikývla jsem, ale zůstala ležet. Každý pohyb byl jako peklo pro mé rameno, takže jsem se snažila víceméně zůstat v klidu na zádech, i když bych si moc ráda sedla.

„Chceš pomoct se posadit?" zeptal se Zachary, jako by mi četl myšlenky. Zachraptěla jsem tichý souhlas a on opatrně vsunul dlaně pod má záda. S jeho pomocí jsem se pak dostala až do sedu. Posunula jsem se tak, abych se opírala o pelest, a za zády mi vězel polštář, který dělal moje provizorní opěradlo o hodně víc pohodlné.

„Díky," poděkovala jsem a usmála se. Zachary se ale nesmál, spíš si mě pátravě prohlížel. Nevypadal, že chce pokračovat v rozhovoru, a tak jsem také mlčela.

Rozhostilo se trapné ticho. On na mě zíral a nejspíš se snažil najít i ty nejmenší oděrky, a já žmoulala v ruce látku košile, která mi rozhodně nepatřila. Byla mi trochu malá, kdybych chtěla napnout ramena, nejspíš by to šlo ztěžka, ale raději jsem se o to ani nepokoušela. Bůh ví, jak by to dopadlo

„Co se stalo?" začala jsem, zrovna v tu chvíli, kdy Zachary řekl: „Myslel jsem, že už se neprobudíš."

„Ty první," vybídla jsem ho, ale on zavrtěl hlavou.

„Zasloužíš si odpovědi, a to co nejdřív." Pak si olízl suché rty a pokračoval. „Když jsi ztratila vědomí, musel jsem tebe a Sebastiána co nejdřív dopravit k nějakému doktoru. Vojáci Éonie mezitím vyřídili zbytek Haroldových věrných. Pak se jeden z nich odpojil a přišel za mnou s tím, že je lékařem tohoto oddílu, a že mu mám dovolit dělat jeho práci. Ani nevíš, jak rád bych mu vrazil za to, jak se mnou mluvil – jako s nějakým hadrem! Ale ty a Sebastián jste na tom nebyli moc dobře, a tak jsem mu ustoupil. Zatímco on ošetřoval vás dva, já pomohl zbytku vojáků. Odlišil jsem Haroldovce od přeběhlíků a řekl jim všechno, na co se zeptali. Ani nevíš, jak mě hryzalo svědomí. Dokonce i teď, když už je po všem, se cítím vinen."