His Guardian //CZ

Bastard.

Jet Black Heart - 5 Seconds Of Summer

Zachary byl bledý a dýchal přerývavě. Na čele se mu perlily kapky potu, ale těžko říct, jestli to bylo kvůli zranění, nebo z boje. Zdálo se, že mně se Sebastiánem vůbec nevnímá. Nereagoval ani, když jsem ho štípla do paže.

Z venku do pokoje doléhal křik. Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy a omylem si sáhla na bouli, která mi zůstala po té předchozí ráně, která mě poslala k zemi. Nadzvedla jsem Zacharyho hlavu. Na týle měl vlasy krví zbarvené do ještě rezavějšího odstínu, ale byly tak slepené, že jsem neviděla na ránu. Modlila jsem se, aby to nebylo nic vážného. Z nespočtu vlastních zkušeností, které jsem nasbírala hlavně při trénincích, jsem věděla, že stačí mělký škrábanec na hlavě, ale krve je z toho jako z prasete.

Rychle jsem přemítala. Potřebovala bych mu něčím tu ránu obvázat, ale na sedlové brašny teď můžu zapomenout. Nepočítali jsme s tím, že jich bude potřeba, a tak zůstaly ve stáji s koňmi. A pokud to venku vypadá stejně špatně, jak soudím podle hluku, nemá cenu se tam pokoušet dostat.

Podívala jsem se na rukáv své košile a zatnula zuby. Byla to ta nová, a vůbec se mi nechtělo ji ničit, navíc, větší klišé jsem snad nikdy neviděla. Ale co bych měla dělat jiného? Není čas! Musíme zvolit nejrychlejší řešení.

Mečem jsem maličko nařízla švy na rameni, které držely rukáv se zbytkem košile, a pak prostě škubla. V ruce mi zůstal jenom jeden žalostný bílý kus hadru, který vypadal jako nějaká parodie na bílou vlajku. Prořízla jsem ho, abych získala delší kus látky. S mečem to šlo špatně, ale nakonec se to podařilo.

„Podrž mu hlavu," přikázala jsem Sebastiánovi. Mlčky přikývl a nadzvedl Zacharyho hlavu tak, abych mu pod ni mohla vsunout provizorní obvaz. Rána byla vysoko, a tak šla špatně obvázat, ale po nějaké chvíli usilovného a soustředěného kousání svého rtu a nezdařených pokusech se mi to konečně podařilo.

„Měl by zůstat ležet," řekla jsem, když byla práce hotová. Zvedla jsem se na nohy a znovu uchopila svůj meč, rozhodnutá, že se vrhnu ven a pokusím se alespoň zdržet solesijské. Myslela jsem na všechny ty děti. Na tu malou holku se zraněnou nohou... Nemá šanci utéct.

„Jdu s tebou," řekl Sebastián a honem se začal drápat ze sedu na nohy. Rukou jsem ho zastavila.

„Potřebuju, aby tady na něj někdo dohlédl. Někdo by tu měl být, pro případ, že se probudí."

„Proč ale já? To tu pro jednou nemůžeš zůstat ty?"

„Přestaň. Dělej, co ti říkám," zavrčela jsem. Pravdou bylo, že bych nedokázala jen tak nečinně sedět a čekat, jestli se vrátí, nebo ne. Kdyby to ale věděl, určitě by mu nechybělo mnoho a domyslel by si, že pro mě znamená víc, než by jako můj pán měl. A odtud už je jen krůček k tomu, aby toho využil. Ne, takovou zbraň mu do ruky nedám.

„Proč bych měl? Z toho, co jsi poslední dobou udělala, většinou nevzešlo nic dobrého."

„Myslím, že se shodneme na tom, že bys tu beze mě nestál."

„Ty taky."

Potlačila jsem chuť na něj něco nepěkného zavrčet. Štvalo mě, že má pravdu.

Už jsem byla rozhodnutá se s ním do krve pohádat, tak, aby tu zůstal sám a dobrovolně, ale ozvalo se tlumené zasténání. Otočila jsem hlavu k zrzavému lazarovi na zemi. Jednu ruku si tiskl k čelu a mnul si ho.