His Guardian //CZ

Who's there?

Yesterday - The Beatles (Unknown Cover)

Ten večer se mnou Sebastián šel pro Erwinův meč. Každý v paláci si o mě šeptal a díval se na mě skrz prsty. Ale co na tom? Nesedím za mřížemi a to je hlavní.

Tu noc jsem spala v náhradních pokojích pro vojáky. Bylo to několik velkých místností, jakých byl ale v paláci nespočet, navíc se už odklidily sutiny kasáren a mohlo se začít stavět znovu. Sebastián nechtěl, abych spala tam, ale nepřišlo mi jako dobrý nápad znovu pokoušet štěstí.

V polovině noci jsem toho zalitovala. Než všichni usnuli, pokojem se nesl šepot, ve kterém jsem často zaslechla své jméno. A pak, když se šum ztišil a všude se ozývalo jen rytmické oddechování, nedokázala jsem uniknout svým myšlenkám. Bude to teď takové už napořád? Už navždycky budu ta holka, co byla obviněná ze dvou vražd?

Znenadání jsem zatoužila, aby byl král naživu. Potřebovala jsem se ho zeptat na tolik věcí, například proč si mě nechal v paláci. Venku svítil měsíc a jeho paprsek dopadal na tvář vojáka vedle mě. Neděsilo mě, že jsem sama v pokoji plném mužů. Ani jeden by se na mě neodvážil sáhnout. Jednak proto, že věděli, že se umím prát, jednat také kvůli tomu, že si mysleli, že jsem schopná vraždy. A měli pravdu. Copak už jsem chladnokrevně nezabila člověka?

Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale teď v tom tíživém tichu, které mi tlačilo na prsa a bránilo mi normálně dýchat, se mi myšlenky rozutekly. Před očima se mi míhaly výjevy z té nepovedené akce v Solesii.

Potřásla jsem hlavou těsně před tím, než mohl přijít obrázek Erwina klesajícího k zemi. Měla bych na to přestat myslet.

Rychle jsem se vyhrabala pod své deky na zemi a tiše se převlékla z pyžama, které dostal každý voják, který přišel o své věci. Bylo mi velké. Moje věci byly pořád cítit kouřem, a tak jsem doufala, že pro mě bude mít švadlena konečně ty slíbené kalhoty.

Vklouzla jsem do bot a co nejtišeji, jak jen to v těžké vojenské obuvi šlo, jsem odcházela ze sálu. Dveře se ovšem rozhodly, že budou protestovat. Hrozivě zaskřípaly, když jsem je zavírala, ale nikdo nevypadal, že by mě zahlédl.

Oddechla jsem si. Vystoupala jsem po schodech do patra nade mnou a pohledem zalétla ještě výš, kde měl pokoj Sebastián. Mohla bych ho vzbudit... Ne. To není dobrý nápad.

Pokračovala jsem chodbou skoro až nakonec a zatlačila jsem na těžké, krásně vyřezávané dřevěné dveře. Ovanula mě vůně starých stránek. Vešla jsem a tiše zaklapla dveře knihovny.

Na stole uprostřed místnosti stál svícen a škrtátko, ve vzduchu byl ale cítit kouř. Po zádech mi přeběhl mráz.

Někdo tu nedávno byl.

Dostala jsem chuť vzít nohy na ramena a utíkat co nejdál, ale i přes ten nepříjemný pocit jsem se natáhla po škrtátku a třesoucími se prsty se mi podařilo na čtvrtý pokus zapálit jednu svíčku, jejíž oheň jsem přenesla i na zbývající dvě. Měla jsem pravdu, vosk na nich ještě ani nestačil zaschnout.

Co když tu ten někdo ještě je?

Zachvěla jsem se, ale i tak jsem popadla do ruky zdroj světla a přešla mezi police, i když s daleko větší opatrností, než bylo původně v plánu. Vytáhla jsem každou knihu, prolistovala ji, a pak ji s neúspěchem vrátila zpět. Měla jsem už téměř celou jednu dlouhou uličkou prohlédnutou, když v tom se ozvala tlumená rána.

Zkoprněla jsem.

„Kdo je tam?"

Ach Willow, nebuď naivní. Myslíš, že ti někdo odpoví?