Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 1.

LOUIS:

Celé Staples Center do slova praskalo ve švech. Atmosféra jednotlivých koncertů byla dokonalá a adrenalin v mé krvi byl na vysoké úrovni. Nestíhal jsem ani všechno dokonale vnímat, všechno se dělo strašně rychle a já si přál, aby to už nikdy neskončilo. Nikdy. Tohle jsem byl já. Tohle byla chvíle, kdy jsem se proměnil v živel a koncerty se stály mými dobíjejícími články pro dobrou náladu. Všechno ostatní vypadá najednou jinak, skoro nepodstatně. Jedinou věcí, co mě vracela aspoň trošku zpátky do reality, se pro mě stala hrstka lidí, kteří se o nás starali, než zbytek show konečně vypukne. A pak se tu pohybovali i tací, co s kamerami pořizovali poslední záběry do našeho nového filmu. Našeho debutu, jež měl vyjít během několika málo týdnů.

„No tak, stůj přece aspoň trošku klidně, Harry!" domlouvala černovláska s brýlemi Harrymu, kterému se zrovna věnovala a snažila se jeho neposlušné kudrliny nalakovat do jednotného účesu, jenž měl za úkol vydržet po celý koncert. I když všichni věděli, že neposedné pohyby na pódiu za doprovodu stovek efektů a naší oblíbené vody, se stejně neobejde bez nějakého toho svéhlavého pramínku vlasů. Na víc, co z nás chtěli mít - modely, panáky do vitríny nebo zpěváky, jimiž jsme byli?

„Máš strašně studený ruce," postěžoval si nervózně a svou hlavou uhnul před jejími prsty, na nichž měla trochu tužidla. Celým tímto divadýlkem si akorát tak vysloužil další nesouhlasný pohled rozmrzelého Paula, ale vlastně mu nic jiného nemohl nikdo udělat. Pořádně jsem se napřímil a narovnal záda, když ke mně má asistentka natáhla ruku s trikem, které jsem si měl pomalu za povel převléct, a já - se snahou nedělat takové problémy jako Harry - si přetáhl přes hlavu to své, co jsem měl na sobě při cestě sem, do Los Angeles.

„Táhni s tou kamerou pryč," bránil se se smíchem Liam, na kterého Tom zrovna namířil kameru a pokoušel se ho přemluvit, aby se do kamery aspoň usmál. Místo toho ovšem Liam nadával jako špaček, protože ve tvářích úplně rudl, když měl před kamerou sundané kalhoty. Protože - kam až jsme naše nejvěrnější fanoušky chtěli opravdu pustit? „Ale no tak," odfoukl si těžce a chvíli se zdálo, že to začal jednoduše ignorovat, protože nic jiného se s tím dělat prostě nedalo, „hele, Louis si převléká tričko!" Jeho zvolání mě zaujalo, neboť to neznělo úplně jako jeho hlas, ale naopak něco, co se snažilo napodobovat náctileté dívky. A samozřejmě, že kamera společně s Tomem, se na mě spokojeně zaměřila.

„Kruegere, koukej s tou čočkou jít do háje!" bránil jsem se se smíchem, jakmile jsem rukama rychle vklouzl do rukávů čistého, černého trika. Toma ani nenapadlo mě poslechnout, protože objektiv se mě stále držel jako klíště, ale to už jsem neměl sílu ani chuť řešit. Jenom mě to nutilo usmívat se. Jak vždy prohlašoval Harry - co bychom pro fanynky neudělali? I když až do kalhot, jako Liam, bych asi nebyl ochotný si je pustit.

„No tak, Louisi, udělej to pro své fanynky," škemral s prosebným výrazem na své špatně oholené tváři, při čemž se mu koutky svěsily dolů. A právě toto byly ty okamžiky, kdy jsem si říkal, zda si uvědomuje, že má natáčet něco jako dokument. Ne nic, co by mělo sklouznout k něčemu jako Péčko.

„Za chvilku začínáme, tak mě nech aspoň trochu vydechnout," věnoval mu můj hlas dávku úsměvu, obaleného dobrou náladou, která se ve mně za tu dobu nahromadila.

„Suchare," zašklebil se Tom, když pokorně vypnul kameru, aby se zbytečně nevybíjela.Moc dobře si byl vědom tím, že před koncertem, už žádný záběr nepořídí. Záběrů máme stejně víc, než dost! Neubránil jsem se smíchu, když mi Niall hravě poskočil za zády a přitom se ke mně přidal.