Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 118.

LOUIS:

„Ty ses musel zbláznit!,“ uslyšel jsem Stellin překvapený hlas, když vycházela z Tommyho pokojíčku. Netrpělivě jsem čekal na její reakci a docela i doufal, že bude trochu překvapená, aby to bylo zase trošku zajímavější. Já jsem zatím nevzrušeně seděl u své snídaně nad miskou cereálií s mlékem a snažil se neusmívat předčasně. Dokonce jsem se neobtěžoval ani ozývat, protože jsem její rychlé a dynamické kroky slyšel už nedaleko ode mě. „Děláš si ze mě srandu nebo vážně chceš, abych jednou z těch tvých nápadů měla infarkt?,“ opřela se podrážděně o stůl naproti mně a dívala se naštvaně na mě.

„O čem to mluvíš?,“ dělal jsem, jako kdybych o ničem nevěděl a sledoval, jak ironicky přikyvovala. Svou plnou pozornost jsem věnoval opět své snídani, na kterou jsem náhlým adrenalinem neměl ani chuť, ale snažil jsem se svou roli hrát dobře. „A nerozčiluj se, dělají se ti pak vrásky,“ poznamenal jsem a snažil se nevyprsknout smíchy, protože její výraz byl k nezaplacení.

„O čem to tu mluvím? Co má znamenat to štěně v Tommyho pokoji? Jak je vůbec možný, že o žádným štěněti nic nevím a co dělá u našeho syna?,“ rozhodila naštvaně rukama a když viděla, že ji neposlouchám, prudce mi strčila do umělohmotné misky, ve které jsem už nechal jenom mléko, až s rachotem odletěla ze stolu na zem, kde se rozlila po celé podlaze, kterou tvořilo světlé lino. „Vnímáš mě? Jak je možný, že máme doma štěně a já o ničem takovým nevím?,“ zeptala se mě zoufale.

„V klidu, to je v pořádku, ano? Všechno je dobrý,“ vykulil jsem na ni oči, protože až takovou reakci jsem opravdu nečekal, ale zas na druhou stranu jsem v tom viděl větší výzvu, než když jsem měl tento scénář perfektně naplánovaný. Vstal jsem a ruce ji položil na její ramena. „Vždyť je to všechno v pořádku. Je to jenom malý Yorkšírský teriér a dokonce už jsme mu s Tommym vymysleli jméno,“ usmál jsem se hrdě a chtěl ji něžně pohladit po tváři, ale ona před mým pohlazením ucukla.

„Jenom malý… Louisi přestaň mě štvát a koukej mi říct, že si ze mě děláš jenom srandu!,“ uhnula svými rameny, takže mé ruce sevřely jenom prázdný vzduch, a ruce si založila na prsou. V jejích očích se opravdu leskla zloba.

„To ale říct nemůžu, protože by to nebyla pravda…,“ pokrčil jsem slabě rameny a sledoval, jak se Stella otočila a běžela k pokojíčku, ve kterém spaly naše malé princezny. Několikrát jsem překvapeně zamrkal, protože jsem se připravoval na nějakou pořádnou hádku, díky které bych neztratil formu, a pak to skončilo nějakým pořádným usmiřováním. Ale tohle bylo úplně něco jiného! Nevěděl jsem, co mám dělat a s okusováním spodního rtu jsem zvažoval všechny možnosti. Z dřezu jsem si vyndal vyždímaný hadr a setřel jim politou podlahu, než jsem sebral všechnu svou odvahu a potichu otevřel dveře, ve kterých zmizela Stella. „Miláčku… pojď si promluvit,“ zašeptal jsem, když jsem si všiml, že obě holky spinkají a Stella u nich jenom sedí, kouká na ně a z očí ji tečou slzy.

„Nechci,“ zašeptala a ani se na mě nepodívala. Přetočil jsem oči v sloup a vzal ji prudce za ruku, aby šla. Sice jsem cítil, jak mi vzdorovala, ale nechtěla dělat moc velký hluk, aby je neprobudila. Zavřel jsem za námi tiše dveře a vděčně se musel usmát, že se neprobudily. Stella ode mě odvrátila pohled a ruce si znovu založila na prsou, aby mi ukázala, že je silná.

„Neříkej, že se ti Miky nelíbí,“ udělal jsem na ni psí pohled podobný tomu jeho a pohladil ji po tváři. Stella svou hlavou ještě víc uhnula na stranu a opřela slabě zády o zeď. Stoupl jsem si do jejího zorného pole a za její bradu ji zvedl sklopenou hlavu. „No tak, vždyť je nádherný,“ usmál jsem se a podíval se na její tvář, ve které se už trpce napnuté svaly pomalu začínaly povolovat, „co ti na tom celý – ale popravdě – vadí?“