Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 35.

LOUIS:

Zvuk sirén, které patřily blížící se sanitce, se k nám pomalu blížil. V duchu jsem posílal uklidňující slova Stelle, aby byla se mnou a zůstala se mnou. I když jsem se snažil uklidnit hlavně sebe. Dělalo se mi úplně špatně z toho, co ode mě naposledy slyšela... Kéž bych se ji za to mohl ještě někdy omluvit... vzdychl jsem si. Ta spousta novinářů, co kolem místa nehody pobíhala. Má cenu se trápit ještě s nimi a ničit si nervy i hlasivky? Odpověď mi zněla v tuhle chvíli velmi složitě.... ale ne, nemá to cenu. Obětoval jsem svou teplou mikinu a spolu s dalšími jsem ji Stelle podložil pod hlavu. Mikina její rudou krev, která tu tekla po mokré, trochu zasněžené silnici, rychle nasákávala a místo zářivě modré barvy svítila červenou barvou. Mráz mě štípal do tváří a do paží a v očích mi pomalu, ale jistě, mrzly slzy.

Sanitka během pár minut přijela a nabrala Stellino nehybné, nyní bílé, tělo. Chtěl jsem si nastoupit spolu se Stellou, ale bylo mi řečeno, že bych jim pouze překážel. Zoufale jsem rezignoval a proto, jakmile sanitka odjela, jsem rychle běžel ke svému autu, abych je následoval. Za mnou běžel Tom i s kufrem v ruce a sotva popadal dech.

"Ehm... mohl bych jet s tebou... prosím?," zeptal se mě lámavou angličtinou u mého auta. Z jeho očí křičel strach, ale to z těch mých taky. Opravdu mi není nejlíp. Co nejlíp... je mi hrozně! V hlavě mi pořád zněla slova, která ode mě slyšela naposledy. Němě jsem přikývl na znamení souhlasu a rychle se posadil za volant. Tom si hodil svůj kufr na zadní sedadlo a spěšně se posadil vedle mě. Jel jsem jako... ehm... slušně řečeno... prase? Na normálních úsecích, kde se lesklo náledí, ručička tachometru ukazovala přes stotřicet kilometrů za hodinu a jakákoliv barva na semaforu pro mě znamenala jenom zelená, která mě stejně jenom nutila zrychlovat. Tom křečovitě svíral opěradla sedačka a ve tváři měl nečitelný výraz. Řítili jsme se přeplněnými ulicemi Londýna a celou dobu jsme mlčeli. Nakonec jsem se skřípotem zastavil auto před nemocnicí a vyběhl schody do nemocnice po třech.

"Kde ji najdu?," vyhrkl jsem zadýchaně na černovlasou paní s šedými prameny, která se krčila za vysokým, bílým stolem, hned v uvítací hale. Něco jako recepce, ale... grrrr... to je teď přece úplně jedno.

"Koho?," opáčila překvapeně a zírala mi do mé tváře.

"Před chvilku sem přivezli jednu dívku... Stellu Devon... kde ji najdu?," opřel jsem se rukama naštvaně o stůl, za kterým seděla a nahnul se k ní, aby viděl do počítače.

"Podívám se," příkývla rychle a trochu nervózně a něco vyťukala do klávesnice, "ano... ta nehoda... A vy jste někdo z rodiny?" To nečte noviny?

"Jsem její přítel," zavrčel jsem nepříjemným hlasem a podrážděně se na ni podíval přes své husté obočí.

"Zdravotní stav můžeme sdělovat pouze členům rodiny, pane Tomlinsone," zavrtěla hlavou a uhnula před mým pohledem, který ji rozhořčeně propichoval.

"Sakra! Pochopte, že musím vědět, jak je na tom! Kde ji najdu?," bouchl jsem pěstí do stolu a hodil po ni ještě více vražedný pohled.

"Ale my... podle řádu...," koktala vyděšeně a na kolečkové židli se odsunula ode mě, co ji to čistě bílá, dělící příčka dovolila.

"Já jsem její bratr...," ozval se Tom vedle mě a překvapeně na mě zíral. Jestli ho zaskočil můj výraz nebo rychlost mých slov nevím, ale každopádně na mě doslova zíral.

"A můžete se mi legitimovat?," nadzvedla jedno obočí překvapeně a podívala se na něho. Tom na ni ovšem zíral, jakoby ani do pěti počítat neuměl.

"Koukej...," šťouchl jsem ho do paže a ze zadní kapsi kalhot vyndal peněženku. Otevřel jsem ji a první, co jsem uviděl, byla Stellina fotka. Tu fotku jsem tam měl už hodně dlouho... přesněji od té doby, co jsem si ji vyfotil na našem prodlouženém víkendu v Doncasteru. Zoufale jsem se té fotky dotkl v místě, kde měla Stella úsměv a z kapsičky za ní jsem povytáhl občanku, abych Tomovi naznačil, co se po něm chce. Tom se na mě slabě usmál s vřelou vděčností a můj pohyb napodobil. Podal té ženě občanku a ta s povzdechem zamrkala.