Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 36.

LOUIS:

Už to byly dva dny, co Stella skončila pod koly. Už dva dny jsem, když už se mi usnout podařilo, spal s obavami, aby se ji během noci nepřitížilo. Stále její stav byl kritický. Ležela na pokoji s intenzivní péčí a nebylo mi umožněno ji vůbec navštívit. Jenom přes sklo, které jsem po pár minutách vždycky zadýchal, jsem mohl koukat na nehybné, bílé tělo, které na pohled působilo tak křehce a velmi, velmi zranitelně. V "předsíni" před pokojem, ve kterém Stella ležela, jsem strávil každý den minimálně třiadvacet hodin. Nikdo a nic mě nemohl přinut se od Stelly vzdálit na déle než dvacet minut. Umíral jsem strachy. Lékaři sice říkali, že se její stav pomalu začne zlepšovat, ale to, že ji pořád udržovávali v umělém spánku, mě dost znepokojovalo. Pořádně jsem nespal už pěkně dlouho a prej to na mě je už hodně vidět, ale já prostě nemohl. Kdykoliv jsem zavřel oči, naskočil mi před nimi tak nepěkný obrázek nehybné Stelly na silnici s rozbitou hlavou, že jsem je opět rychle otevřel. Tom tu přes den býval se mnou. Chodil, stejně jako já, doufat v to, že Stella konečně otevře oči. Dokonce mě sem chodili podpořit a podržet, abych se z toho tlaku nezhroutil, kluci. 

Dnes to bylo opravdu hodně dlouhý. Tom před malou chvílí odešel, aby informoval jejich mámu o tom, jak je na tom Stella a já teď rychle psal krátkou zprávu svojí mamce, která se mi skoro každou hodinu snažila dovolat. Nechtěl jsem to brát a to i přes to, že s ní mluvím moc rád. "Mami... promiň, že ti to neberu, ale nemám na to sílu. Promiň. Stella je pořád v umělém spánku, ale doktoři mi slíbili, že pokud bude všechno v pohodě, tak mě k ní zítra pustí. Musíme jenom doufat... Ještě jednou promiň. xxBoo Bear", vyťukal jsem rychle do neviditelné klávesnice mého mobilu a nechal vzkaz poslat. Schoval jsem mobil zpátky do kapsy a opět se nalepil na sklo, abych se na ní mohl dívat. Přístroje, na které byla napojená, problikávali poklidně... ale její stav se pořád nelepšil. 

"Pustíte mě k ní, prosím?," zeptal jsem se nedočkavě po asi dvaceti minutovém spánku. Hodiny odbily už tři hodiny odpoledne a já měl v sobě už asi čtyři kafé, abych neusnul. Nesmím, nesmím usnout... Stelle konečně odendali sedativa a teď se jenom čekalo, až otevře svá překrásná, pomněnkově modrá očka a aspoň slabě se na mě usměje. Primář jenom slabě přikývl a dal pokyn vrchní sestřičce, aby mi pomohla do světle modrého pytle, který mi natáhla na oblečení. Následoval jsem ho až do "předsíňky", která se v posledních třech dnech stala mým druhým domovem, ale tentokrát mi dovolil vstoupit k ní. Všude štiplavě smrděla dezinfekce a zároveň slabá vůně jejího meruňkového šampónu na vlasy. Primář, poté, co jsem vstoupil ke Stelle, za mnou zavřel dveře a dopřál nám soukromí. Tak dlouho jsem se na to těšil, až mi dovolí k ní vstoupit a najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Přešel jsem pomalu k ní a naklonil se nad její tvář, kterou zdobily mělké škrábance. Víčka se ji barvila do modrofialova, ale jinak byla celá nezdravě bílá. Nehybná... jenom přístroje mě dávaly potřebnou jistotu, že Stella je ještě pořád živá. Pohladil jsem ji po dlouhých, hnědých vlasech, které ji, potem mokré, splývaly po polštáři a daroval ji něžný polibek na obvázané čelo. Mé prsty se propletly s těmi jejími ledovými a snažily se je zahřát. Slíbil jsem si, že už nebudu brečet, ale... nevydržel jsem. Z očí mi sklouzlo několik slz, které se lenošně spouštěly po mé tváři. A co má být? Nikdo mě nevidí a i kdyby... není to přece nic, za co bych se měl stydět.