Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 80.

LOUIS:

„Aau... bože," zaklel vedle mě sametový hlas něžně, ale dost hlasitě na to, aby mě trochu probral. Přetočil jsem se na bok a pravou dlaní přejel po celé délce saténového povlečení. Co se to tu, sakra, děje? Donutil jsem se otevřít oči do tmy a několikrát zamrkal. Nebylo vidět nic jiného než tma a samozřejmě slabý kužel světla z venku. „Jau...," ozval se ten krásný hlas znovu a tentokrát i o něco mrzutěji.

„Stell?," tázal jsem se rozespale do tmy a ztěžka se opřel o své lokty. „Stell, miláčku, pročpak nespíš?," zívl jsem si hlasitě po té, co se přes mé rty dostala starostlivá slova, a já z postele vstal úplně. „Kde jsi? Jsi v pořádku?"

„Lou... promiň, nechtěla jsem tě vzbudit," omlouvala se mi okamžitě Stella a bílá siluetka, ke které jsem šel, se ke mně otočila. V slabém světle z venku jsem mohl v její tváři číst, že je velmi unavená a docela i smutná. Teda aspoň mi to tak přišlo.

„Proč nespíš?," zeptal jsem se znovu a měl pilno, abych své oči udržel otevřené. Já byl opravdu hodně unavený. Po tom všem. Ale zase to, že nespala ona, mě dost překvapilo.

„Protože náš malej drobeček se rozhodl, že mě nenechá," usmála se slabě a i přesto, že se snažila říct to co nejněžněji, bylo na ní vidět, že ji to dost vyčerpává. Povzdechl jsem si slabě s ní a dlaní ji přejel po bříšku.

„Miláčku, já vím, že už se ti to blíží, ale... ale právě proto by jsi měla co nejvíce odpočívat. Pojď. Pojď si ještě si ještě lehnout a pokusit se spát," vtiskl jsem ji polibek do vlasů a vzal ji a ruku, abych ji dovedl do naší postele.

„Ne, Louisi, to je v pořádku. Já jenom potřebuju trochu chodit. Ale ty běž klidně spát," usmála se na mě slabě a polibek mi na rty vrátila. Ve své ledové dlani pevně stiskla tu mojí, která ji jemně hladila po bříšku, a pak mě něžně a zároveň velmi opatrně objala kolem krku.

„Myslíš, že budu klidně spát, když vím, že ty tady jen tak chodíš. Pojď se mnou, jsi úplně ledová. Nechci, abys mi ještě nastydla," strachoval jsem se o ní a jednu svou ruku, kterou nedržela, přesunul na její pas. Stella si něžně opřela svou hlavu o moje rameno a dále nic nenamítala. Asi ji došlo, že nemá cenu se se mnou dohadovat. „Seš si jistá, že jsi úplně v pořádku? Nemám tě radši odvést k doktorovi?," zeptal jsem se ještě jednou, když si Stella ztěžka lehla zpátky do postele a zachumlala se do peřiny.

„Sem si naprosto jistá, Lou. Není to poprvé, co takhle nespím," usmála se na mě slabě a oběma svýma rukama uchopila mou dlaň. Své rty jsem ji opatrně opřel o tvář a čelo poté nechal zlehka položené v jejích vlasech.

„Proč jsi mi o tom předtím neřekla?," zeptal jsem se lehce dotčeně a obočí se mi překvapeně zkřivilo. „Nikdy jsi mi neřekla, že takhle v noci nemůžeš spát...," čekal jsem netrpělivě na její odpověď, ale Stella si místo toho jen slabě vzdychla.

„Kdybych ti měla povídat o všem, tak by jsi se mnou do nemocnice jezdil pořád," poznamenala ironicky a její nádherné oči se protočily v sloup. Viděl jsem jenom to, jak se slabé světlo odráží od jejího bělma a duhovky, ale i tak jsem si dokázal živě představit, jak nádherné její oči jsou. Koukal jsem na ně každou chvilku a... a strašně moc je miloval.

„Stello, ale já nechci, abys přede mnou měla tajemství," zavrtěl jsem rozhodně hlavou a nahnul se blíž k její tváři. Najednou se mi totiž nechtělo spát a já měl nutkání dozvědět se víc. Co ji trápí? Jak se cítí? Co cítí?... Všechno mě v tuhle chvíli zajímalo víc, než kdy předtím a já potřeboval slyšet všechno, co měla na srdci. V koutku duše mě dokonce mrzelo, že se ji na to neptám tak často, jak by bylo asi dobře, ale... nikdy mě to asi ani nenapadlo. Ale teď jsem to chtěl napravit!