Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 94.

STELLA:

„Amber, promiň, nevzbudila jsem tě?,“ zeptala jsem se starostlivě už u ní v chodbě, kde bylo několika násobně větší teplo, než venku. Její oči na mě zůstaly vykuleně koukat a její pusa se pootevřela. Instinktivně jsem se z obličeje pokusila rychle setřít rozmazaný make up do rukávů mikiny, ale bylo to stejně dost zbytečný, protože jsem brečela pořád dokola. Už jsem se třeba uklidnila a měla pocit, že nebudu, že mi to za to nestojí. Ale stálo… pořád dokola.

„Stello? Stello, co se ti stalo?,“ ignorovala mou otázku a položila mi tu svou. Bez přemýšlení jsem ji padla do náruče a nechala se od ní pořádně obejmout. Tohle jsem tak strašně moc potřebovala cítit! Právě teď! Se vzlykem jsem se pokusila odtáhnout, ale Amber mě trpělivě držela. Jako kdyby věděla, že to ještě potřebuje.

„My jsme se… my jsme se rozešli,“ zašeptala jsem do jejího ramene a těžce popadala dech. Amber soucitně vzdychla a pokusila se mě ukonejšit slovy, které jsem přes svůj hysterický pláč neslyšela. Jediné, co mě dokázalo donutit, abych se od ní odtáhla, byl až Tommy, který začal plakat. Vděčně jsem si od Amber vzala papírový kapesník, kterým jsem si pokusila utřít slzy z tváří a do druhého jsem se vysmrkala. „Tommy… no tak, broučku, neplakej,“ pokusila jsem se o úsměv na svého krásného andílka, ale při pohledu do jeho očí, které se na mě po krátkém pláči podívaly, mě píchlo u srdce. Jak moc se podobaly jeho otci!

„A… to je mi strašně moc líto,“ zašeptala starostlivě a pak pohledem utekla k jedním pootevřeným dveřím. Pohladila jsem něžně Tommyho po tvářičce a nechala ho, aby se celým svým křehkým tělíčkem opřel o mou hruď a přitom si mohl hlavičku opřít o mé rameno. Pohupovala jsem s ním ve vzduchu a pak si všimla, jak její pohled stále častěji utíká k pootevřeným dveřím.

„Co se děje?,“ nechápala jsem a podívala se na ni přes slzy, které si opět našly cestu ven, z mých očí. Ztěžka jsem se donutila nadechnout a pak v klidu vydechnout. Nechci před nikým vypadat jako hysterka. A taky tak vypadat nebudu!

„Nic, jenom… měli by jsme jít asi vedle, protože Andrew brzo ráno vstává na pohovor do jedné firmy, kde hledají právníka,“ podívala se na mě omluvným pohledem a já jenom chápavě přikývla. Všechny věci jsem nechala postavené v chodbě a vydala se za ní, kam mě nasměrovala. Ocitla jsem si spolu s ní v malé místnosti, která byla jenom jednoduchou stropní příčkou rozdělená na kuchyň s jídelnou a relativně velký obývák. Podívala jsem se po stěnách a musela uznat, že to tu mají moc pěkně zařízené. Bylo to sice malé, ale taky to bylo jenom pro dva.

„Já se ti tak strašně moc omlouvám za to, že jsem tě tu takhle přepadla, ale… ale nevěděla jsem, komu můžu zavolat. Neboj… nebudu tě tu otravovat dlouho. Hned zítra si začnu něco shánět, abych vám tady moc dlouho nepřekážela,“ zašeptala jsem a svou hlavu si přitulila k té malé hlavičce na mém rameni. Tommyho ručičky byly v pevných pěstičkách a ty jsem měla položené o něco níž, blízko u jeho tělíčka. Tulil se ke mně a já pochopila, že nemám právo brečet kvůli sobě. Naopak se musím vzchopit a dělat Tommymu toho člověka, koho teď potřebuje nejvíc. „Nikdy tě neopustím,“ zašeptala jsem k němu, když sebou trošku neklidně trhl. Ještě pořád mi přišlo neuvěřitelný, jak jeho srdíčko tlouklo daleko rychleji, než to moje…

„S tím si nedělej starosti. Můžeš tu zůstat tak dlouho, jak jen budeš chtít. Máme tady jeden volný pokoj, takže… tam se můžeš zabydlet,“ usmála se na mě a já se pokusila o úsměv, který by ji mohl říct, jak moc si toho vážím. „Ale… nevím kde bude moct spát Tommy. Já tu dětskou postýlku opravdu nemám, takže…,“ podívala se nervózně na mě a přitom si zkousla spodní ret.