Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 31.

STELLA:

"Máš vůbec twitter?," překvapil mě Louis svou otázkou, která zazněla v jeho pokoji jako zvoneček a tím prolomil to nádherné ticho, ve kterém jsme spokojeně leželi. Pěkně v teple, pod dekou, zatím co za okny padal sníh. Působilo to na mě... magicky, jako pravý příchod Vánoc, na který jsem si občas ráda vzpomněla. Připadala jsem si opět jako doma v dobách, kdy pro mě Vánoce byly těmi nejkrásnějšími svátky v roce. Cítila jsem se opět jako malé dítě, které se už od léta nemůže dočkat příchodu Ježíška. Louis mě měkce hladil po odkryté kůži na mém rameně a já svou hlavu opírala o Louisovu hruď, která se velmi pomalu a spokojeně zvedala a zase se vracela dolů. Jeho dýchání, stejně jako tlukot srdce, bylo klidné a vyrovnané a mě naprosto mě uklidňovalo.

"Samozřejmě, že mám twitter, proč?," zeptala jsem se zmateně, vždyť ho má snad úplně každý, ne? Usmála jsem se a pohladila Louise a pohladila ho po hrudi. Louis se jenom uchechtl na znamení souhlasu. 

"To máš asi pravdu, ale... nikdy jsi mi o tom neřekla," usmál se blaženě a prsty mi zajel do vlasů na zádech.

"Co jsem ti jako měla říkat? To, že mám twitter? Nikdy ses neptal," pokrčila jsem rameny a slabě ho políbila na rty, které ke mně přiblížil.

"Mohla jsi mě už follownout," pokrčil rameny a prstem mě pohladil po rtech, které se ještě před malou chvílí dotýkaly těch jeho.

"Mohla, ale nemusela," usmála jsem se šibalsky a přetočila se na záda.

"Ale...," zasmál se a přitulil se ke mně tak, že byl nakloněný nade mnou. S šibalským úsměvem mě opět políbil na rty a zašeptal: "Dnes máme celý byt pro sebe."

"Jak to myslíš?," nechápala jsem, ale polibek mu vrátila. Jeho tvář se roztáhla do překrásného úsměvu a tiše si mě prohlížel.

"Myslím to tak, jak říkám," zasmál se, "všichni kluci budou celičký den pryč. A když říkám celičký, myslím tím opravdu celou dobu, přijdou až večer."

"Jak to?," zadívala jsem se na něho překvapeně, ale musela jsem se usmát. Měla jsem z toho více než radost. Jakpak by taky ne, že? Celý den tu bude klid, jenom Louis a já. Každou minutu jenom s ním. Bez strachu z toho, že kdokoliv z nich může kdykoliv přijít. I když... strach? To je v tomto případě dost přehnané. Všichni se ke mně chovali naprosto skvěle. Dokonce i Daniel a Perrie. 

"Všichni mají rande," zazubil se a opět mě políbil na rty.

"V tom případě bych měla vstávat, ne?," usmála jsem se při pohledu na hodiny nade dveřmi, které ukazovaly už jedenáct patnáct. 

"A proč?," usmál se Louis a objal mě pevněji, čímž mi zabránil v úniku z jeho náruče.

"Protože bude poledne a já bych ti měla uvařit aspoň něco rychlýho, aby jsi mi neumřel hlady," zakroutila jsem očima a snažila se vstát.

"To z ní sice lákavě, ale radši tu jen tak budu ležet s tebou," zazubil se a pohladil mě po nakrčeném nose se šibalským úsměvem.

"To je mi jasný," zasmála jsem se, ale vykroutila jsem se mu. 

"Už to máš hotový?," zeptal se se zájmem, když jsem v jeho vytahaným tričku stála u hrnce, kde se vařily těstoviny. Není to nic... extra, ale je to rychlý a jednoduchý... a o to tu teď přece šlo, ne? Přitulil si mě za pas k sobě a bradu si opřel o moje rameno, aby mi viděl pod ruce, které krájely rajčata.

"Ještě minutku," usmála jsem se a opřela se mu o to jeho rameno.

"Už ani minutku," zazubil se a vysadil mě na kuchyňskou linku. Z ruky mi vzal nůž a své rty přitiskl na ty moje. Mou tvář zasypával polibky a stejně tak i šíji.

"Louisi, mám jenom dvě poznámky a to...," vypravila jsem ze sebe zadýchaně, "za prvé... to ti nestačilo večer? Ok... ok... to přežiju, ale za druhé... připálí se mi to." Kroutila jsem se, ale on byl silnější. A navíc jsem zas tak moc nechtěla vyhrát. Naší vášnivou výměnu polibků zastavilo až klapnutí vchodových dveří, ale to už jsem byla prsty zamotaná v jeho hustých vlasech a nohama obmotaná kolem jeho pasu. Překvapeně jsme se od sebe o maličko popotáhli a zírali do chodby, ve které se po chvilce vynořil Niall s tvářemi červenými a zvláštně napuchlýma očima.

"Nialle...?," oslovil ho Louis váhavě. Nemohla jsem lhát ani sama sobě, vypadal opravdu hrozně. Daleko hůře, než když jim v X-factoru sdělili, že vypadávají. Co se mu stalo?

"Promiň, vím, že jsem slíbil,... že se vrátím až večer, ale...," omlouval se, jakmile spatřil Louisův zaražený výraz. 

"To je v pohodě, Nialle," odpověděla jsem za Louise a seskočila z linky, "pojď mi pěkně v klidu povědět, co se stalo, ano?" Strkala jsem Nialla směrem k obyváku, aby se posadil a všechno nám vysvětlil.

"Louisi, prosím, dojdi pohlídat oběd," poprosila jsem ho, když jsem si všimla toho, jak Niall váhavě mluví. Ne, že by se mnou byl větší kamarád jak s Louisem, ale za posledních pár dnů jsme se opravdu spřátelili. Zvláště tehdy, když jsem se já pohádala s Louisem se stal právě Niall nebo Liam mými největšími oporami. A přesně to jsem Niallovi teď chtěla vrátit. Určitě se mu pak uleví, stejně jako mně, když mě Niall donutil ze všeho se vypovídat.

"Já... nevím, co bych ti měl říct," zavrtěl hlavou a odvrátil ode mě pohled. Nechtěla jsem na něho naléhat, ale opravdu by se mu ulevilo stejně tak, jako mně. 

"Nialle, ty víš, že mi můžeš říct naprosto všechno... stejně tak, jako já jsem mohla říct všechny své problémy a pocity, když jsem se hádala s Louisem. Takže... je to na tobě," pokrčila jsem rameny a objala ho kolem ramen.

"No... já si myslel, jak perfektní mám vztah a přitom... dneska jsme se rozešli," pokrčil rameny a smutně se zadíval z okna. Bylo na něm vidět, že ho to opravdu dost sebralo. Ona byla jedna z jeho delších přítelkyň, alespoň podle toho, co jsem slyšela. 

"Nialle,... to mě moc mrzí," dostala jsem ze sebe, nevěděla jsem totiž, co mu na to mám říct. Docela mě tím zaskočil. Po jejím boku doslova zářil, ale... je to jejich věc.

"Jo,... to mě taky, ale třeba to tak bude nakonec lepší, ne?," pokusil se o slabý úsměv, který se mu ale moc nedařil. 

"Jasně, že bude, Nialle," zašeptala jsem, ale to už jsem jeho tvář měla opřenou o rameno, do kterého mi začal trochu vzlykat, "no tak, to bude dobrý..." Pokoušela jsem se ho konejšit, ale jeho smutek nešel zastavit, což mě dost trápilo.

 "Stello... já jsem si myslel, že... že nám to spolu vydrží... Vypadalo to, že jsme si souzení... a přitom...," vzlykal zlomeně, "já jsem se tak snažil... co jsem dělal špatně?"

"Nialle, věř mi... v tobě to není," šeptala jsem a hladila ho slabě po zádech.

"Ale je... řekla mi, že jsem na ni strašně moc hodnej... jsem úplnej magor," vzlykal mi do ramene, které mě začínalo pomalu studit, ale snažila jsem se pokračovat v konejšení.

"To není pravda, ty jsi jeden z nejskvělejších lidí, které znám... to ta holka nemůže mít v hlavě něco v pořádku," zašeptala jsem.