Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 22.

STELLA:

"Miluju tě," zašeptal Louis a své rty přitiskl na ty mé. Opatrně se naklonil přes můj bolavý kotník a prsty mi zajel do vlasů. Vdechla jsem vůni jeho krásné tváře a s polibky mu pomáhala. Nechápala jsem, kde se v něm vzala ta slova, ale...stejně jsem to cítila i já. Mrzela mě jediná věc, že mi sám neřekl co ho trápí, i když chápu, že mě nechtěl vidět smutnou. To je ale trdlo, usmála jsem se a svými rty se přitiskla blíž k těm jeho. Mou hlavu držel ve svých dlaních blizoučko u té jeho. Mé srdce bilo jako splašené, tohle jsem ještě nikdy necítila, jenom s ním. Za něho bych dokázala dýchat, žít, bojovat,...

"To je ale výměna slin," ozval se ironicky dívčí hlas a odkašlal si. Já, přitáhlá za Louisova ramena u jeho hrudě, se otočila za zvukem hlasu a ve futrech spatřila dívku s delšími blonďatými vlasy. Modré oči si nás pobaveně prohlížely a na rtech ji tancoval škodolibý úsměv. Ruce měla složené na hrudi a ležérně se opírala o dřevěné dveře.

"Ahoj Lottie," usmál se Louis a došel ji obejmout. Lottie se k němu přitáhla a obejmula ho kolem pasu.

"Ahoj Louisi," usmála se mu do hrudi a pak si vzpomenula na můj pohled.

"To je Stella, moje...," představil mě Louis dříve než Lottie otevřela pusu. Paráda! Proč neudělat na Louisovu nejstarší sestru dojem hned od začátku? Lottie se na mě podívala a zvedla ruku v přátelském gestu. Pobaveně si odfoukla a sledovala mě, jak jsem ji napodobila. Potom se na mě slabě usmála a zmizela na schodech. Nyní mě už sledoval jenom jeden pár nebesky modrých očí a Louisův úsměv zářil v zapadajícím slunci. Opřený, s rukami založenými na prsou, kde před malou chviličkou se ještě usmívala Lottie si mě se zájmem prohlížel. Nehnul ani brvou, jenom mě z dálky sledoval upřeným pohledem.

"Líbíš se ji," usmál se Louis, ale zůstal dál opřený o futra.

"Jo, jasně. Hlavně má usní dutina se ji líbí, viď?," zasmála jsem se ironicky a pohled věnovala jeho překrásným očím. Louis jen rychle sklopil hlavu a zachechtal se do země. Pak ke mně hlavu opět vrátil a usmál se. Já se nemohla vynadívat nad krásou jeho tváře, jeho očí. Dlouho jsme na sebe jen tak koukali, ani se nepohnuli. Jenom sledovali rysy toho druhého a slyšet byl jenom tlukot našich srdcí, hluboké, klidné oddechování a tlumený křik z horního poschodí od, mně neznámého, interpreta. Louis se z ničeho nic začal více usmívat a i mně se na tváři pomaličku roztahoval větší a větší úsměv. Z ničeho nic se ke mně rychlými kroky vydal a já se mu snažila jít rychle naproti. Z bolavého kotníku mi se zvláštním rámusem spadl zmrzlý hrášek a já se rychle postavila na nohy, jen abych u něho byla co nejdříve. Kotník mě ovšem opět zradil a já zase škobrtla. Louisovi se na tváři objevila hluboká, nechápavá vráska, ale rychlou reakcí mě dokázal včas zachytit. Opět. Opět mi pomohl. Teoreticky mě zachránil, prakticky mě zachraňovala jenom jeho přítomnost.

"Louisi, pro-...," začala jsem se omlouvat za to, jak jsem pitomá a nesoustředím se na bolavý kotník. Má slova se ovšem utopila v jeho dokonalých rtech, které se přimáčkly na ty moje. Blaženě se mi zavřely oči. Jeho rty se vášnivě dotýkaly těch mých a v mém podbříšku se vyrojil celý houf motýlků, které mě svými křidélky šimraly do kůže. Louis mě dlaněmi hladil po zádech a bocích, já se mu svými prsty zamotala do rozcuchaných, hnědých vlasů a jeho tvář se na mě i mezi polibky usmívala.

"Bude večeře," zapištěla Phoebe s Daisy zatahaly Louise za pruhované tričko, aby jim věnoval pozornost. Ten se však věnoval jenom mně, což mi dost lichotilo. Hladil mě po, od potu vlhkých, vlasů a věnoval mi kouzelné úsměvy. Nemohla jsem věřit tomu, že jsme tady už půl dne, utíkalo to všechno tak rychle. Louisovi sestry byly skvělé a i Jay se ke mně chovala moc mile. To však nebyl důvod, proč jsem v Doncasteru trávila čas tak ráda. Důvod byl prostý, jednoduchý a přitom tak komplikovaný. Jmenoval se Louis Tomlinson. Na světě neexistuje snad nikdo, kdo by dokázal odolat kouzlu jeho očí, jeho krásou.

"Už jdeme," odpověděla jsem za Louise, který zíral jenom do mých očí a hřbetem ruky mě hladil po tváři. Děvčátka se usmála a radostně odskákala do jídelny, kde znělo cvakání talířů a příborů. Louis se s povzdechnutím zvedl z gauče a paži si vytáhl z pod mé hlavy. Smutně jsem se na něho podívala a Louis se jenom usmál. Podal mi ruce a opatrně si mě přitáhl k sobě. Zkontroloval to, jak můžu chodit a hřbetem ruky mě pohladil po tváři. Zvedl si mě do náruče a usmíval se jako sluníčko.

"Já to zvládnu, Louisi, po svých," usmála jsem se a letmo ho políbila na tvář.

"To víš, že jo. Já tě nechám jít po svých a ty mi zase upadneš," zasmál se a stiskl mě pevněji. Převrátila jsem očima, když mě v jídelně posadil na židli a posadil se vedle mě. Daisy se mi přitulila k pravé paži a já ji pohladila po vláskách. Daisy se kouzelně usmála a já si konečně dala dohromady její a Louisův úsměv. Vlastně, když jsem se rozhlídla po jídelně a spatřila úsměvy všech Louisových sestřiček a Jayn, tak jsem si všimla, že všichni mají identický úsměv. Shodný, krásný, stejný.

"Tak co budete dělat zítra?," usmála se na mě a na Louise Jay a dala si do pusy kousek kuřete s rajčetem. Jenom jsem bezmocně pokrčila rameny a podívala se do Louisovy tváře. Louis se mi zadíval do očí a pak se usmál.

"Nevím, žádný plán ještě nemáme, ne?," usmál se a pohladil mě po hřbetu ruky.

"Skvěle, to by jsme se mohli jít podívat po šatech," zasmála se Jay a spokojeně se podívala na své dcerušky.

"Šaty?," zeptali jsme se všichni překvapeně a já věnovala nechápavý pohled Louisovi, který jenom zamyšleně pokrčil rameny.

"Za týden budete mít přece ples, ne?," usmála se.

"No...to jo, ale jak...," nechápala jsem.

"Jak to vím? Louis něco říkal," usmála se na mě a pak na Louise.

"Aha," vydechla jsem překvapeně.

"Takže půjdeme?," zeptala se a vyčkávala netrpělivě mou odpověď.

"Půjdeme se podívat na šaty!," vykřikly nadšeně všechny Louisovy sestřičky.

"Jo...půjdeme na šaty," vydechla jsem na konec a Louis se usmál mému výrazu.