Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 115.

*o měsíc později (je září)*

LOUIS:

„Máme určitě všechno?,“ zeptala se mě tázavě Stella v chodbě, když se pomalu obouvala a já nesl do auta poslední tašku s našimi věcmi. Kufr jsem sotva dokázal zavřít, a to i přesto, že nejedeme ani daleko a dokonce ani na nějakou závratnou dobu pryč. „Určitě jsme něco nezapomněli?,“ zavolala na mě, když jsem ji neodpovídal a ona určitě šla projít celý byt.

„Určitě máme všechno,“ ujistil jsem ji. „Nejde o to, kolik toho sebou vezeme… mamka bude strašně moc ráda už jenom z toho, že nás opět uvidí, víš?,“ usmál jsem se a srovnal do posledního volného prostoru naší poslední cestovní tašku s oblečením na prodloužený víkend. „Tak co Tommy, máš svůj batůžek? Ty jsi nic nezapomněl, viď, že ne?,“ usmál jsem se na něho, když si mě pozorně prohlížel, bezpečně připnutý v cestovní sedačce, otevřeným okýnkem.

„Ne…,“ usmál se na mě zářivě a tím mi ukázal jeho bílé přední zoubky, které mu svítily jako perličky. „Já mám úplně všecko,“ zasmál se a do vzduchu zvedl svůj modrý batůžek s namalovaným autem na přední straně. „A tatí?,“ oslovil mě po chvilce mlčení, zatím co jsem se u jeho dveří opíral zády o auto, a podíval se na mě.

„No?,“ přetočil jsem svůj pohled ode dveří k němu a usmál se taky. Tommy nejprve bez jediného slova natáhl ruce k mým slunečním brýlím, které jsem mu po chvilce váhání podal, a potom se na mě usmál.

„A bydlí babiška hodně daleko?,“ zašišlal roztomile a brýle si na oči nasadil. Zasmál jsem se tomu, jak mu moje brýle byly velké a pak si je od něho vzal zpátky, než mu stačily spadnout na rozpálený asfalt. Bylo až neuvěřitelný, jaké teplo bylo. Sice hlavní letní sezóna skončila teprve před několika dny, ale i přesto sluníčko mělo snad ještě větší sílu, než v srpnu. Dokonce i Stella dovolila i dneska Tommymu tričko s krátkým rukávem a kraťasy, které se měly ještě včera uklidit k ostatnímu oblečení, které by na něho čekalo na příští léto.

„Ale vždyť za babičkou nepojedeme poprvé přece. Copak už si nepamatuješ, kde babička bydlí?,“ zpozorněl jsem a zkoumavě se na něho podíval. Tommy se zarputile zamyslel nad svou odpovědí a svou hlavičku si opřel o svou ručičku.

„V Doncastlu?,“ zadrmolil jméno mého rodného města a pak se na mě usmál. Zavrtěl jsem slabě hlavou a nadechl se, že ho opravím, ale když jsem viděl zklamání v jeho modrých očí, potlačil jsem myšlenku do pozadí. Měl vždycky takovou radost z toho, že měl pravdu… A já ho nechtěl zklamat. Šťouchl jsem ho slabě svým ukazováčkem do nosíku a chtěl ho pochválit.

„Tommy, jak to, že sis nevzal tu mikinu, jak jsem ti řekla?,“ ozvala se Stella, když viděla jeho holá předloktí, o která se opíralo sluníčko. „To, že je teď teplo ještě neznamená, že bude, až budeme u babičky, ty můj malý popleto,“ pokárala ho něžně postava, která i po takové době, co se známe, dokázala mé srdce přivést do blázince a způsobit mu infarkt.

„Táta ji taky nemá…,“ ukázal na mě a udělal na Stellu taková psí očka, že mi bylo hned jasný, že je všechno odpuštěno. Určitě se na něho nebude zlobit už ani minutku.

„Je to ale naposledy, Tommy, co ti pro ni jdu já. Příště si pro ni dojdeš sám a žádné pohledy mě neoblomí,“ zvedla výstražně ukazováček a otočila se zpátky do chodby, ve které zmizela. Hodil jsem po něm překvapený pohled a snažil se nevyprsknout smíchy, jak na mě jeho excelentní a i velmi působivý výkon udělal dojem.

„Teda… tohle se ti vážně povedlo,“ nadzvedlo se mi jedno obočí a já se k němu předklonil, abych byl blíž jeho tvářičky. „Vážně bude něco na tom, že jsi celý já,“ zasmál jsem se, „ale mně to s tvou maminkou nevycházelo takhle rychle. Vždyť ty s ní úplně manipuluješ! To mě budeš muset nejspíš naučit…“ Usmál jsem se na něho, když se smál a přes otevřené okýnko mi věnoval objetí. To ovšem přerušil až srdceryvný sten, který vycházel z domu. Cítil jsem, jak i Tommyho ručičky kolem mého krku ztuhly a to mě utvrdilo, že se mi to jenom nezdálo.