Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 111.

LOUIS:

„Louisi, nerada se opakuju, ale ostatní na nás už určitě čekají. Budou naštvaní, jestli se jim brzo nevrátíme,“ zatahala mě Stella slabě za ruku a podívala se do mé tváře. Slabě jsem přetočil očima nad jejími starostmi, ale pro lepší pocit a klidnější mysl, ji opět vzal do náruče, abychom byli rychleji tam i zpátky.

„A já ti konečně teď můžu říct, že je mi ale úplně jedno, jak se na to ostatní budou tvářit. Je to naše svatba. Chci, abychom na ni jednou vzpomínali, jak to bylo krásný a ne jenom, jak jsme měli naplánovanou každou minutu až do dalšího dne. Však oni si počkají. A jestli ne, tak tím líp pro nás,“ věnoval jsem ji něžný polibek na tvář, abych ji tím uklidnil.

„Ale tobě by se určitě taky nelíbilo, kdyby -,“ pokračovala ve svých pochmurných myšlenkách a její obočí se zvláštně kroutilo, jak se snažila přijít na to, jak se asi tváří. Umlčel jsem ji až tím, že jsem své rty nekompromisně přitiskl na ty její a zabránil ji v dalším povídání.

„Tak a dost. Jestli tě ani tohle neudrží, tak tě hodím do té vody. Svatba, ne svatba. Nevěsta, ne nevěsta. Půjčený šaty, nepůjčený šaty,“ usmál jsem se na ni, když jsme byli na místě a já ji bezpečně postavil ze své náruče na cestičku, která vedla přímo k památníku Lady Diany. Své dlaně jsem nechal položené na jejím pasu, kde se jí šaty začínaly rozšiřovat do sukně a vedla ji tím směrem. Bylo tu krásně. Nebe bez jediného mráčku, několik minut po poledni. Dokonce i teplota byla – vzhledem k brzkému jaru a navíc místu – nadprůměrná, rtuťový sloupec mohl dosahovat možná až k jedna dvaceti stupňům Celsia.

„Na to, že jsme si teprve před chvilkou řekli ‚ano‘ si seš najednou nějak moc jistej, nemyslíš?,“ šťouchla do mě Stella loktem a hodila po mně pohled, od kterého vždycky nevím, co mám čekat. „Zapiš si za uši, že kdybys mě tam hodil, tak půjdeš se mnou. Ale to jen tak pro tvou informaci,“ zašklebila se na mě komicky a povyplázla jazyk.

„Však bych si to ani nedovolil,“ políbil jsem ji na tvář a našel její levou paži, na které ji ve světle sluníčka svítil zlatý prstýnek. Se Stellou to ve výrazu ani nehnulo, proto jsem ji tu ruku políbil na jejím hřbetu a docílil aspoň toho, že se krátce, avšak překrásně melodicky, zasmála a slabě sebou cukla.

„Ještě si ze mě dělej srandu,“ zakroutila hlavou a vyškubla svou ruku z té mé. Rukama si přidržovala dlouhou sukni, aby si na ní nešlapala a vyběhla směrem k podivnému místu, které se stalo oblíbenou zastávkou cizích turistů. Dnes tu ovšem bylo úplné prázdno. A to mou vinou. Bylo to sice těžký přemluvit je, ale povedlo se mi to. Chtěl jsem celý tento park aspoň dnes jenom pro nás…

„Stejně tě chytím,“ zasmál jsem se a přidal na tempu. Nemusel jsem ani běžet, stačilo jenom zrychlit a prodloužit kroky a během chvilky jsem ji už svíral v náručí. „Já ti to říkal,“ usmál jsem se ji šeptem do ticha, a když se neposlušně začala cukat, slabě jsem ji do ucha zasyčel. „Ššš…, poslouchej,“ pobídl jsem ji se slabým pousmáním.

„A co?,“ nechápala a poslušně se přestala snažit o možnost útěku.

„To ticho přece. Pamatuješ si to? Tady na tomto místě. Před… uf… páni… před asi třiceti dvěma měsíci?,“ usmál jsem se znovu šeptem, abych přidal na dramatičnosti. Slyšel jsem, jak Stella těžce polkla a na jejích nádherných očích se opět objevila tenká vrstvička z drobných slziček dojatosti, které se na sluníčku z toho správného úhlu leskly. „Pamatuješ si všechno, co jsem ti tady před tou dobou řekl a pak to skoro všechno porušil?,“ uchechtl jsem se při myšlence nad naším druhým nebo třetím rande, kde jsem ji říkal své plány do budoucnosti.