Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 110.

LOUIS:

„A zlobíš se na mě kvůli tomu?,“ zeptala se po chvilce tiché chůze k místu, kde už stálo několik lidí. Zmateně jsem se na ni podíval a teprve až teď jsem si uvědomil, že se kvůli usilovnému soustředění na realitu mračím.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a rázně odpověděl. „Jak tě to mohlo napadnout? Proč bych se na tebe měl zlobit jenom proto, že jsem si nedal pozor?,“ pohladil jsem ji po rameni a pomáhal ji po strmých kamenných schodech ke vchodu. Stella se mi něžně přitulila k ruce a něco nesrozumitelného si pro sebe zamumlala. „Cože?,“ zeptal jsem se se zájmem a otočil si ji čelem k sobě.

„Ale to nic,“ zavrtěla hlavou a odtáhla se ode mě, když k nám přiběhla nasupená Claire a mávala nám před očima svými poznámky o programu dnešního dne. Chytla Stellu před mým nevěřícím pohledem za zápěstí a odtáhla ji stranou ode mě, kde ji něco ostře vysvětlovala. Ten obraz, který jsem viděl před očima, byl zvláštní. Stella mi přišla tak ‚malá‘. Ne výškou, ale na všechno, z čeho ji Claire obvinila, jenom pokorně přikývla a sklopila hlavu na zem. Ramena se ji svěsila a v jejích očích se místo toho nespoutaného ohně objevil zvláštní pocit nejistoty. „Rozumím…,“ zašeptala omluvně a do ruky si vzala kytici bílých a modrých růží, které k sobě měly své stonky přivázané stejnými stužkami, aby držely po hromadě.

„Co se to tu děje?,“ zeptal jsem se nechápavě a přišel k nim blíž. Stelliny modré oči se na mě překvapeně podívaly, zatímco oči Claire ke mně střelily varovným pohledem.

„To nic není,“ uklidnila se Claire po chvilce a věnovala mi široký úsměv. „Můžete už jít do kaple, pane Tomlinsone, za malou chvilku budeme moct začít,“ ukázala mi k otevřeným dveřím od hlavní lodi, ze které se ozýval nic nechápající šum, „jenom doděláme několik úprav a obřad bude moci začít.“

„Jsi určitě v pořádku?,“ ignoroval jsem její jemný rozkaz a svou pozornost věnoval pobledlé Stelle, která na mou otázku jenom němě přikývla. „Určitě? Co to tady teď bylo?,“ nechápal jsem, protože jsem z jejího výrazu měl pocit, že je to na Stellu trochu moc hektický a až příliš přísný, „jak se cítíš?“

„Je mi fajn,“ pousmála se slabounce a ukázala mi, abych si stoupnul na své místo před oltář, kde bych na ni čekal.

„Neříkej, že je ti fajn, když není,“ zavrtěl jsem rázně hlavou a starostlivě ji pohladil po tváři. Měl jsem takovou chuť ji už políbit, ale nemohl jsem… bylo mi to zakázáno.

„Ale mě je, opravdu…,“ pokusila se o hřejivější úsměv a její líčka o maličko zrůžověla. Už nebyla tak bílá, jako ještě před malou chvílí. „Teď už, prosím, běž, ať můžu přijít i já,“ zajiskřily ji oči a já souhlasně přikývl.

„Počkám na tebe u oltáře,“ zašeptal jsem ji do vlasů, když jsem ji opatrně obejmul kolem jejího pasu, a slabě se usmál. „Ale nenechávej mě už déle čekat. A hlavně… prosím, už nikam neutíkej,“ odtáhl jsem se po několika sekundách a pomalu pustil její ruku.

…………………………………

Svatební pochod začal opět hrát. Všichni hosté si stoupli. V očích jim sice svítil ten nechápavý náboj, který umocňovala ještě stopa zvědavosti. Všichni se dívali jenom tím směrem, až se v nich objeví nevěsta. Ta nejdůležitější osoba celého dnešního dne. Každá osoba v této kapli tu dnes byla jenom kvůli ní, včetně mě. Netrpělivě jsem sledoval, až se objeví a srdce měl až v krku. Sice jsem ji už měl možnost spatřit, ale i tak jsem pevně věřil tomu, že nyní to bude ještě něco silnějšího. Červený závěs se začal pomaličku kroutit. Někdo tam za ním opravdu stál a ten někdo nemohl být nikdo jiný, než ona.