Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 42.

LOUIS:

"Co tady řešíte?," zeptal jsem se rozespale a opět si na plno zívnul. Kolik mohlo být? Pět? Nechtělo se mi už spát, navíc mi v posteli chyběla Stella.

"Nic... vůbec nic," vyhrkla hned Stella, aby Harry nestihl nic říct, "jakto, že ještě nespíš? Nespal si moc dlouho."

"Spal jsem tři hodiny," uškrnul jsem se při pohledu na hodiny v kuchyni, "a navíc mi tam někdo chyběl." Usmál jsem se a přistoupil k ní blíž, abych ji mohl políbit.

"Aha...," vydechla překvapeně a objala mě kolem krku. Jediné, co mě trošku znepokojovalo byl Harryho výraz ve tváři. Zdál se být zaražený, překvapený...

"Harry," oslovil jsem ho a zámával mu před očima dlaní, "jsi v pohodě?" Harry několikrát rychle zamrkal a svůj pohled do neznáma upřel konečně na mě.

"Jasně, že jsem v pohodě," pokusil se o úsměv, ale ten se mu proměnil v tak zvláštní grimasu, že jsem se až polekal.

"Nevypadáš na to," uchechtl jsem se, "copak jsi viděl ducha?" Harry se jenom bezradně uchechtl a zajel si prsty do vlasů. Bez odpovědi se zvedl a odešel asi do svého pokoje.

"Co se mu stalo?," zeptal jsem se překvapeně Stelly a posadil si ji na klín.

"Nic...," vypravila ze sebe překvapeně a pokrčila rameny. Možná by mi to stačilo jako odpověď, ale její výraz očí mě nenechával chladným.

"Určitě?," zeptal jsem se ještě jednou, ještě o něco naléhavěji.

* O tři týdny později *

"Máš už sbaleno?," zavolal jsem na Stellu od auta, abych ji mohl pomoci se zavazadlama. Letadlo nám poletí za půl hodiny a ona má pořád času.

"Jasně, že mám sbaleno," odpověděla mi podrážděně a já ji spatřil, jak z jejího pokoje nese několik svých cestovních tašek. Rychle jsem k ní přiběhl a bral ji tašky z ruky.

"Co to blbneš? Říkal jsem ti, že ti s tím pomůžu," pokáral jsem ji příkře a bral ji tašky z ruky. Její tvář ovšem ozdobilo naštvaně pokrčené obočí a, když se její zavazadla objevila v mých rukách, založila si ruce na prsou.

"Louisi... nejsem malá holka," bránila se rychle a nervózně si přešlápla z jedné nohy na druhou.

"Ale chováš se tak, víš? Doktor ti sundal sádru pod podmínkou, že na ten kotník budeš dávat pozor! Co kdyby jsi mi spadla na schodech?," zeptal jsem se příkře a dal, možná až příliš velký, důraz na slovíčko "mi".

"Chceš se hádat celých čtrnáct dnů? Protože jestli jo, tak ani nemusíme nikam letět a můžeme zůstat tady," vyprskla a se zaťatýma zubama ke mně přiblížila hlavu.

"Víš, že ti to strašně moc sluší, když se zlobíš?," pokusil jsem se o jemnější tón.

"Nesnaž se,... vážně jsem naštvaná," vrátila mi, ale tentokrát už o něco mírněji. Vydechla zdánlivou úlevou přebytečný vzduch ze svých plic a odklonila se opět ode mě.

"Ale no tak," postavil jsem její tašky na zem a za její teplou, zimní bundu, bílé barvy, jsem si ji přitáhnul na hruď. Naše rty se na chvilku spojily a já vědět, že ta "drobná hádka" je už zažehnaná.

"Nechvátal jsi tak trochu?," odtáhla se ode mě a s šibalským úsměvem si mě prohlížela. Vypadala tak nádherně. Dlouhé vlasy měla zapletené do dvou zapletených copů a pod ještě rozepnutou bundou měla oblečený béžový, pletený svetr.

"Opravdu by jsme už měli jít," přikývl jsem a v rukách sevřel nejenom rukojeti jejích zavazadel, ale i její dlaň.

"Tak už pojď," pobídla mě a oba jsme seběhli k autu, ve kterém čekal Niall. To by nebyl on, aby se s námi ještě nejel rozloučit na letiště, uchechtl jsem se v duchu.