Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 100.

LOUIS:

Odtáhl jsem se rty od Stelly a podíval se do jejich zmatených, skoro vystrašených očí. Své ruce jsem nechal, aby držely její krásnou tvář ve stejné pozici, jako předtím, a snažil se přijít na to, proč nijak nezareagovala. Nakonec jsem si připadal úplně zoufale, protože ona nic neříkala, já nic neříkal a jenom jsme si hleděli do očí. A já se přitom snažil rozluštit v jejím výrazu, na co přesně myslí. Naklonil jsem tedy k ní hlavu opět blíž a doufal, že se mi to všechno jenom zdálo a ona mi ten polibek vrátí se stejnou láskou, jakou jsem do toho vkládal já.

„Ne, Louisi, to nemůžeme,“ vzpamatovala se nakonec Stella a splašeně ucukla před dotekem našich rtů. Svou hlavu opatrně, ale rozumně, vysvobodila z vězení, které ji poskytovaly mé ruce, a rychle udělala dva kroky dozadu. Byl to jen malý krůček vzad, ale i jasné znamení pro mě, že víc už nechce.

„Jak nemůžeme?,“ zeptal jsem se frustrovaně a vzal ji jednu ruku, abych si ji položil na hruď. K srdci. Stella sice chtěla svou ruku okamžitě odsunout z mé blízkosti, ale já ji pevně chytil za zápěstí, abych ji tam nechal položenou. „Cítíš to? Cítíš, jak hlasitě bije jako splašené?,“ zeptal jsem se, když svou hlavu otočila ode mě a dělala, že mě nevnímá. „Bije jenom pro tebe. Nevzpomínáš si, co jsem ti celou tu dobu říkal? Jenom tebe jsem vždycky opravdu miloval. Jenom tobě moje srdce patřilo úplně celé. Nikdy jsem nikoho nemiloval tak strašně moc, jako miluju tebe,“ zavrtěl jsem hlavou a snažil se šeptat co nejtišeji, co ještě na mezeru mezi námi dokázala slyšet.

„Louisi, ale… tohle je už strašně dávno, víš? Prostě nejde jen tak přijít a dělat, že jsme se nikdy nerozešli. Na to už je dost pozdě,“ zašeptala, jakoby se bála mojí reakce a znovu udělala nejistý krok zpátky. Zmateně se mi stáhlo obočí, ale snažil se pochopit to, jak to myslela.

„Já ale stále doufám, že kdybys snad nevěřila na to, co je mezi námi,“ usmál jsem se slabě a prstem ukázal na mezeru mezi námi. „Tak že by si třeba aspoň s někým byla nebo tak něco,“ pokrčil jsem rameny a měl pocit, že tohle už je dost jasný důkaz naší lásky.

„Jak si můžeš být tak jistý tím, že jsem sama? Co když někoho mám? Někoho, komu na mě záleželo i těch dlouhých šest měsíců, zatím co ty sis užíval někde ve Vegas, a nebo tam někde,“ rozhodila rukama a opřela se o zeď za sebou. „Jak si můžeš být se sebou tak jistej?,“ zeptala se příkře a tvrdě zavřela víčka k sobě.

„Ty někoho máš? Znám ho?,“ vyhrkl jsem okamžitě a podíval se ji do očí, které se na mě nedívaly. Čekal jsem, že je otevře, ale ona to neudělala.

„Právo toto vědět jsi ztratil docela dávno, nemyslíš si? Já se taky neptám, s kdejakou courou jsi vlezl do postele,“ zašeptala pomalu a potom si opatrně založila ruce na prsou.

„Já se ale ptám proto… protože mi na tobě záleží!,“ vyhrkl jsem nekontrolovatelně a přešel k ní. „Ptám se tě ještě jednou, chodíš teď s někým? Právě teď?,“ zeptal jsem se nervózně a chytl ji za její ramena, abych ji přinutil věnovat mi pohled.

„Neříkám, že s někým chodím, ale… slíbila jsem jednomu...,“ zamumlala a konečně otevřela oči, aby mi věnovala pohled, který jsem tolik potřeboval. „…Jednomu dobrému kamarádovi, že to spolu zkusíme,“ řekla pomalu a přitom se narovnala, aby mi svým postojem dokázala, že to všechno myslí vážně. Překvapeně jsem na ni několikrát zamrkal a má pusa se samovolně otevřela. „Protože on při mně po celou dobu, v době, kdy jsem si opravdu myslela, že dál už nemůžu…, stál. Stál při mně a myslím si, že mě má doopravdy rád,“ zašeptala a setřásla ze svých ramen moje ruce.