Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 75.

LOUIS:

"Hlavně klid, hm? Třeba si tě ani nevšimne a všechno dobře dopadne. To, co bylo mezi Vámi se stalo před hodně, hodně dávnem, takže... uf... co já vím, třeba si to ani nepamatuje?," položil mi Harry povzbudivě svou levou dlaň na mé pravé rameno a snažil se mě svými slovy uklidnit. Hodil jsem po něm nevěřícný pohled, že tomu nemůže věřit snad ani on sám, a otočil se zpátky před sebe. "Nemůžeš přece věřit jenom tomu, že je tu kvůli tobě. Možná... možná je tu opravdu jenom na svatbě a s tebou ani mluvit nechce. Možná tě to překvapí,... ale všechno se nemusí točit jenom kolem tebe," dodal s úsměvem už o něco uvolněněji a snažil se mi svým chováním zvednout náladu.

"Ty ji neznáš," přecedil jsem zoufale skrz zaťaté zuby a podíval se směrem k ní, jak se baví s větší skupinkou holek. Vrthl jsem po ní pohled plný nenávisti - i když na mě stejně nekoukala - který mohl v klidu zabíjet na počkání. Ale nezabil... sakra! "A ty víš co? Ty máš možná i pravdu. To všechno se stalo už před hodně... ehm... hodně dávnem a i ona to prostě musela všechno hodit za hlavu, ne? Musela na to zapomenout, stejně jako jsem na to skoro zapomněl já..., ne?," stočil jsem už uvolněnější a klidnější pohled na Harryho, který na souhlas vřele přikyvoval.

"Přesně... nemá přece cenu hrabat se v minulosti," přikývl a ještě jednou se se mnou napil až do dna z plné skleničky. "Tak... když jsme si to takhle spolu vysvětlili a ujasnili, tak by jsi mi mohl aspoň říct, kde máš vůbec Stellu? Je dost divné nevidět vás spolu, když bez sebe normálně nedáte ani ránu," uchechtl se a odtáhl se ode mě. To zas bude Larry fotek! Nebo spekulací. A nebo snad ne? Vždyť tady se nemůže pohybovat žádný novinář a ani fanoušek. Všechno proběhlo v úplné tajnosti. Ale nad čím to teď zase přemýšlíš, ty pitomče? Okřikl jsem se v duchu a hlavou zavrtěl ze strany na stranu.

"No vidíš, Stella! Moje krásná Stella...," zašeptal jsem zasněně a přivřel oči při vzpomínce nad její krásou, ale tím si vysloužil jenom Harryho převrácení očima v sloup. "Možná bych se za ní měl jít podívat. Jestli něco třeba nepotřebuje, nebo tak...," pousmál jsem se jeho výrazu a podíval se směrem k velké budově, kde sídlila restaurace, která organizovala hostinu na této svatbě. Harry mi opět přikývnutím dal za pravdu a já ho kvapně opustil. Míjel jsem spoustu tančících párů, které mě zdravili a nebo se aspoň usmívali, ale já jim občas pozdrav opětoval, ale zároveň to pro mě byla spíš jakási "fata morgána". Jenom jakýsi přelud, který jsem nedokázal plně vnímat. A ani jsem se o to nesnažil. Nechtěl jsem. Protahoval jsem se kolem sloupů, které zdobily květiny zapletené spolu se stužkami v dlouhých girlandách, a sítě tvořící mřížky plné žlutých světýlek, a jemně, avšak velmi nepozorně, narazil do dívky v tmavě modrých šatech. Zmateně - a trošku i dezorientovaně - jsem několikrát zamrkal a pak jenom vyvalil oči.

"Ty seš tady taky? Co tu děláš?," zeptal jsem se nevěřícně, ale spíš jenom sám sebe, než abych od ní chtěl slyšet odpověď. "Ne, tohle už opravdu nemůže být horší. Všichni se spikli proti mně," zaklel jsem šeptem a obcházel ji rychlými kroky.

"Louisi! No tak, Louisi! Prosím, nepřišla jsem kvůli tobě. Přišla jsem jenom kvůli tomu, že mě pozvala Perrie," doběhla mě rychle a pevně mě chytla za ruku, abych se ji neztratil. "Nechci ti ze života dělat peklo, doufám, že jsi šťastný... Nechci  s tebou vzpomínat na to, co se stalo. Na to, co se mohlo stát... je to už hodně dávno. Spousta věcí se změnila a já nemám snahu něco změnit. Už nechci... ufff... je to tak těžký říct. Prostě ti už nechci ubližovat, jasný? Ani tobě, ani tvojí přítelkyni, ani vašemu dítěti,... nikomu," sevřela ve své dlani pevněji mou ruku a slabě se pousmála. Obdařil jsem ji zmateným a nedůvěřivým pohledem, ale na chvilku se na místě zastavil. Nepopsatelná síla mé vnitřní vůle mě donutila otočit se zpátky k ní a pokusit se nemyslet příliš racionálně, ale to mi moc dobře nešlo.