Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 43.

LOUIS:

"Miláčku, koukej vstávat," naklonil jsem se nad stále spící Stellu, která spokojeně oddechovala. Její nahá záda do slova svítila na béžovém povlečení, hnědé vlasy měla rozprostřené kolem sebe a na jejím krku červenaly malé cucfleky. Slunce, které svítilo už i do našeho pokoje ve třetím patře, se překrásně odráželo od namrzlých oken a balkónu v celém spektru duhy.

"Zlatíčko...," přitiskly se mé rty na její ucho a několikrát se ji pokusily šeptem vzbudit, "... už je ráno. Přece nechceš prospat celý den, že ne?" Roztáhl se mi po mých slovech úsměv na tváři a ještě jednou ji políbily, ve snaze ji probudit, jemně za ucho.

"Emmm.... vždyť je ještě brzo. Nech mě spát," zamrmlala rozespale a aniž by se na mě podívala, zabořila si tvář hlouběji do polštáře a opět se pokusila mě ignorovat.

"Domluvili jsme se, že budeme vstávat dřív, aby ses toho stihla neučit více," zašeptal jsem a věnoval ji několik drobných polibků do vlasů, "a i tak jsem tě nechal spát až do devíti."

"Ještě pět minut," zaprosila, přetočila se na záda tak, aby si mohla založit své ruce za mým krkem a její tvář ozdobil rozespalý, slabý úsměv, ale její překrásná očka se odmítala otevřít.

"Ne... ne," zůstal jsem neoblomný před jejím škemráním, "pojď už vstávat, zlatíčko moje."

"Opravdu není ani jeden možný způsob, jak tě přemluvit, aby jsme zůstali aspoň pár minutek pěkně v teplé, příjemně vyhřáté postýlce?," usmála se a své oči otevřela aspoň na malou štěrbinu. Její rty se kratičce přitiskly na ty moje, ale pak se nedočkavě odtáhly, protože čekaly na mou odpověď. "Jenom si pěkně sundej bundu a pojď si ještě na chvilku lehnout."

"Ale... miláčku, jestli teď podlehnu, tak nevystrčíme paty z pokoje celý den," zazubil jsem se a přitáhl si ji za nahý pas k sobě, "a to přece nechceš, že ne?"

"A co prostě začít s lyžováním až zítra. Sníh nám přece neuteče," usmála se toužebně a naplno se vpila do mých rtů.

"Zní to sice velice lákavě, ale... když jsi ještě spala, došel jsem nám koupit ski pasy," pokrčil jsem rameny a donutil ji, aby se posadila, "prosím, pojď už, začíná mi být teplo."

"Já ti říkala, že si ji máš sundat," uškrnula se a konečně, obmotaná v dece, došla do koupelny, odkud se nesl zvuk proudu tekoucí vody.

"No jo...," uškrunul jsem se a práskl sebou do peřin, "chvátej... budu na tebe tady čekat."

"Tak už se neválej," uškrnula se a vytáhla mě z postele, "celou dobu mě honíš a když jsem hotová, tak ležíš a nechceš se zvedat ty!"

"Taky ti to trvalo půl hodiny... teď se třeba nechce mně," usmál jsem se a posadil se na posteli, "páni, vypadáš... vypadáš prostě skvěle." Zíral jsem na ní překvapeně jako na idiota a za její pas, který zdobila černá bunda s bílým proužkem, jsem si ji přitáhl blíže k sobě.

"Ale Louisi," usmála se a přitiskla své hebké rty na ty mé, "začíná mi být teplo, měli by jsme už konečně vyrazit."

"Vždyť už jdu, jdu," protočil jsem očima a vzal ji za ruku, "počkej... počkej, zapomněla jsi si přece lyže. Nebo snad nechceš jít lyžovat?"

"No jo, vlastně lyže," usmála se a vzala si celý lyžařský ruksak, ve kterém měla nejenom lyže, ale i lyžařský hůlky, "není to skvělý, že nám není na stopě bulvár a ani několik set nadšených fanynek, dychtících po setkání s tebou."

"Jo... to je opravdu paráda," zaváhal jsem se svou odpovědí a zhluboka si vzdychl.

"Co má znamenat ten tvůj kyselej obličej?," uchechtla se upřímně při pohledu na můj výraz. Hodila si své dlouhé copy na záda a došla ke dveřím, které otevřela. Ale to, co viděla, ji moc nepotěšilo. Stálo tam, ne moc, ale asi dvacet holek, které pištěly vysokým hlasem. Stella před nimi rychle zabouchla dveře a vyčítavě se otočila ke mně.