Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 64.

STELLA:

Když jsem přišla zpátky k Louisovi do obýváku, všimla jsem si, že v rukách už malého Ernesta nedrží a jeho hlava se zakláněla za opěradlo pohovky. Nevydržel, zasmála jsem se v duchu a přešla k němu. Jakmile jsem se mu ovšem rukama obmotala kolem pasu, jeho oči se lehce pootevřely a na jeho tváři se vykouzlil slabý - ovšem velmi unavený - úsměv. Jemně mě políbil na tvář a pak se mě pokusil stáhnout na jeho klín. Já ovšem použila všechnu svou sílu proti němu a pokusila se úplně odtáhnout od něho. Jeho oči se zmateně otevřely ještě víc a málem mu vypadly oči z důlku.

"Copak? Byla jsi tam jenom několik minut a najednou jsi tak netečná? Co ti tak hroznýho řekla, miláčku?," pousmál se plaše, ale jeho hlas jenom šeptal. Podívala jsem se kolem, protože jsem hledala Ernesta a Doris, a nakonec je oba našla. Leželi kousek vedle sebe v jedné společné postýlce s béžovým povlečením, na kterém si hrála kopa roztomilých medvídků s barevnými míčkami. Oba si konečně v klidu a tichosti cumlali své dudlíky a jejich tvářičky zdobil slaboučký úsměv. Teď vypadali oba jako ti největší andílci na světě. A já si říkala, že stejně tak krásná miminka, jako jsou tato dvě, snad už ani jinde existovat nemůžou.

"Ne, právě naopak," pousmála jsem se k němu po zašeptání své krátké odpovědi, "vlastně jsem tym byla něco málo přes hodinu a my si docela pěkně popovídaly." Louis jenom spokojeně přikývl a jeho hlava se opět zaklonila dozadu za pohovku. Musel být opravdu hodně unavený. A to ani nemluvím o tom, že zítra brzo ráno ho čeká let do Švédska. Přesněji do jeho hlavního města - do Stockholmu. Opět jeho pas obejmuly moje paže a já se rozhodla, že ho dostanu za každou cenu do postele. Pokud možno tak, aby se mi cestou nevzbudil. Nadzvedla jsem ho tedy z pohovky, ale jeho bezvládné, naprosto vyčerpané, tělo mě pod sebou málem zamáčklo. Rychle jsem uchopila svůj ztracený balanc do svých rukou a pomalými kroky s ním došla ke schodům, po kterých se nám opravdu blbě lezlo, když po celou dobu na mně skoro ležel. Pousmála jsem se mu do rozcuchaných, hnědých vlasů, které mě lechtaly na tváři a otevřela dveře od jeho pokoje. Opatrně jsem ho položila na postel a byla vděčná sama sobě, že jsem ho ještě předtím - než se Lottie vrátila domů - poslala, aby se osprchoval. to už bych totiž takhle sama nezvládla. Přikryla jsem ho jeho peřinou až ke krku a po tmě našla na jeho židli, od psacího stolu, své pyžamo. Už jsem byla na cestě do koupelny naproti pokoje, ve kterém spal Louis, když v tom se z obýváku opět začaly rozléhat uplakané hlásky. Tohle bude muset vydržet, povzdechla jsem si a své pyžamo hodila na zem, aby mi nepřekáželo.

"Ale no tak, Erneee," zašeptala jsem jeho jméno a natáhla do více slabik zdrobnělinu jeho jména. Opatrně jsem ho zvedla z postýlky, ve které stále klidně spinkala maličká Doris, a jemně s ním začala pohupovat ze strany na stranu. Prosím, prosím, spinkej! Prosila jsem v duchu, protože jsem už opravdu začínala být i já unavená. Ale Erne ne. Plakal a plakal. Plakal i přesto, že v pusince měl i kousátko, které by mu mělo masírovat dásně a tím by ho neměl růst prvních zoubků bolet. Byl prostě k nezastavení. "No tak, Erne, jestli neusneš ty, tak tady za chvilku usnu já," pousmála jsem se smutně a pohladila ho po tvářičce, po které se koulelo ještě několik slziček. Ale už to nebylo tak hrozný. Přestává pomaličku plakat a třeba usne i dřív, než usnu já...

---------------

"Mami? Víš... musím ti se Stellou něco říct," začal možná až příliš dramaticky Louis oslovení své mamky a ta okamžitě přestala houpat Doris ve svém náručí. Daisy a Phoebe jsme právě před malou chvilkou dovedli do školy a Fizz s Lottie nachystali snídani. Dokonce Louis opravdu nakonec vydržel držet jazyk za zuby, a proto se Jay nedozvěděla nic o protáhnutém večírku "party girl" - jak od dnešního rána Louis oslovoval svou nejstarší sestru. Jay se na nás překvapeně koukala a její obočí se zvláštně kroutilo na jejím čele. Nemračila se. Nebyla překvapená... zatím... možná.