Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 98.

STELLA:

„Ahoj,“ usmála jsem se překvapeně, když už ve čtvrt na šest zazvonil zvonek u našich vchodových dveří a donutil mě ještě v pyžamu sejít ze třetího patra až do přízemí, abych mohla odemknout. Vlastně to bylo jediný mý štěstí, protože mě budík nedokázal vzbudit a já bych tím pádem zaspala do práce. Což by byl docela problém. Hodila jsem si všechny vlasy, které mi spadaly do obličeje, na záda a otevřela.

„Ahoj,“ usmál se na mě i Louis, který vypadal docela příjemně překvapeně. Otočila jsem se k němu zády a běžela po schodech do svého bytu, abych se stihla umýt a převléct. Ne vždycky mám takové problémy se vstáváním. Normálně právě naopak vstávám ještě mnohem dřív. Za sebou jsem slyšela, jak mě Louis o něco pomaleji následuje, a proto jsem mu nechala otevřené dveře, aby nemusel zvonit ještě tady.

„Jsi tady,“ usmívala jsem se udýchaně, když jsem si pročesávala vlasy před zrcadlem v koupelně a přitom si čistila zuby. Jenom podle stínu, který se mihnul u dveří, jsem poznala, že Louis se opřel o futra a se zájmem sledoval, jak vůbec nestíhám.

„Jsem tady,“ přikývl, když jsem se kolem něho protahovala, abych popadla první oblečení, které mi padne do ruky, a převleču se do něho. „A dokonce ještě dřív, než jsem slíbil,“ upozornil mě a já se tomu musela opět jenom pousmát. Zbrkle jsem otevřela skříň a vytáhla z ní tričko s červenými a bílými proužky a jedny světle modrý džíny. Stejně se budu muset znovu převlékat v práci, tak to nebudu přehánět. Spletla jsem si všechny vlasy do copu, ale v tu samou chvíli mě překvapilo, že Louis nic neříká a jediná věc, kterou jsem slyšela, bylo, jak v kuchyni vře konvice s vodou.

„Co to děláš?,“ zeptala jsem se zmateně, když jsem si kolem krku omotávala dlouhou šálu, protože venku se už opět vznášely sněhové vločky. Nerada bych byla ještě nemocná! Louis si mě s udiveným úsměvem prohlídl od hlavy až k patě a potom konečně vydechl vzduch, který po celou dobu mého pozorování, zadržoval ve svých plících.

„Všiml jsem si, že jsem tě vzbudil. Myslel jsem si, že by se ti hodila aspoň ranní káva na probrání,“ usmál se a podával mi červený hrneček, ze kterého se horlivě kouřilo a při naklonění nad něj, mi zahřívalo líce. Vděčně jsem se na něho usmála a trochu si z něho usrkla, abych tím donutila svůj organismus nastartovat.

„Děkuju, to je od tebe moc milý,“ zašeptala jsem a svým pohledem ho opět probodla. Ale v tom dobrým slova smyslu. Spíš jsem ho jenom pozorovala, co dělá a docela se přitom i bavila. Načapala jsem se dokonce přitom, jak se tomu musím slabě pousmívat. Jakoby to bylo včera…! Zašeptalo mé podvědomí a já jenom se slabým povzdechem zavrtěla hlavou.

„Nemáš vůbec za co. Pro tebe vždycky, víš?,“ mrkl na mě laškovně a zářivě se přitom usmál. Jenom jsem zakroutila očima a ještě poloplný hrnek položila na linku k jeho ruce. A to hned ze dvou důvodů. Zaprvé jsem už opravdu měla napilno, protože jsem potřebovala chytnout metro a tak. A zadruhé si mou pozornost přál Tommy, který se nejspíš už taky probudil. Už sice po probuzení tolik neplakával, ale začal si v postýlce hrát, nebo si něco pro sebe švitořil. „Dojdu tam, vím, že potřebuješ jít. Nebo tě tam můžu hodit,“ nabídl se a já se na něho podezíravě podívala.

„Nemusíš si o mě dělat starost, do práce ještě trefím,“ odpověděla jsem mu sarkasticky a stejně se rychle došla podívat za Tommym. Nebyla bych v klidu, kdybych ho vůbec neviděla. Takhle aspoň budu vědět, že jsem ho Louisovi předávala v pořádku do rukou. „A chci vidět svého broučka ještě předtím, než odejdu,“ usmála jsem se rychle na něho, když už jsem vcházela do Tommyho pokojíčku, kde v jeho středu stála postýlka, ve které už v ručičkách svíral plyšové zvířátko, které včera dostal od Louise k narozeninám. „Dobré ránečko, broučku,“ usmívala jsem se na něho zářivě, když jsem ho opatrně vyndávala z postýlky a věnovala mu něžnou pusinku na čelíčko. „Koukej, Louisi, líbí se mu,“ řekla jsem směrem k němu, když nás tiše pozoroval, jak se mu z ručiček snažím vyndat plyšového králíčka, který byl pomalu větší, než on sám.