Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 82.

LOUIS:

"Ahoj, mami," usmál jsem se ve dveřích, při pohledu na svou mamku, která stála v chodbě. V jejím náručí plakala malá osůbka oblečená celá do růžova s úsměvem na rtech. Jakmile jmenovaná otočila hlavu za zvukem hlasu usmála se a kývla na mě, abych k ní přišel. Pousmál jsem se tomu a své věci si položil na zem ke schodům. Přešel jsem ke své mamce a maličké sestřičce Doris a jemně je obě políbil na tvář. "Chyběly jste mi," objal jsem ji po svých slovech kolem ramen a pak si od ní vzal usměvavé děvčátko, které se mi ale bránilo zuby nehty.

"Bude to asi trochu trvat, než si uvědomí, že přijel její velký, slavný bráška," pousmála se na mě mamka a též mě políbila na tvář. "Vítej doma, Boo. Moc jsi mi chyběl. Nám všem," usmívala se a starostlivě mi začala upravovat vlasy, které mi spadaly do očí. A takhle naše přivítání vypadá skoro pokaždé. Doris se slabě, ale dost hlasitě zasmála a do svých malých pěstiček vzala několik mých vlasů, za které zatahala. "Vydíš. I Doris si myslí, že by ses už mohl nechat aspoň trochu ostříhat," zasmála se mému bolestivému výrazu a pak hlavou hodila ke dveřím do obýváku. "Tak pojď, už jsou tu úplně všichni," usmála se znovu a šla přede mnou, jako kdybych tu šel úplně poprvé. Vlastně jsem se tak skoro cítil.

"Jsem ti v patách, mami," ujistil jsem ji a vyšel smělými kroky do místnosti, stále se smějící se sestřičkou v náručí. "Ahoj všichni," pozdravil jsem a pohledem přejel po všech, co seděli a nebo stáli kolem dokola. Vlastně tu byli všichni, které jsem měl rád a kteří mi chybí. Dobře, ne všichni. Ta nejdůležitější osoba mého života tu se mnou nebyla a ani naděje na to, že by se tu snad mohla objevit. Má milovaná Stella. Přešel jsem k první menší skupince, která se tu nějak sama od sebe vytvořila a se všemi se pozdravil. "Tetičko Mary!," objevil se mi úsměv od ucha k uchu při pohledu na starší, vrásčitou, pětasedmdesátiletou paní, kterou jsem více jak dva roky neviděl. Vlastně to ani nebyla moje příbuzná, ale vždycky na mě byla hrozně hodná a když mě o prázdninách hlídala babička, tak tam za mnou taky občas chodila. Mary se objevil též úsměv na tváři a její ruce se natáhly ke mně, aby mě i s maličkou Doris objala kolem ramen.

"Louisi! To už je ale pěkně dávno, co jsem tě viděla naposledy!," usmála se a její paže mě překvapily sílou, kterou stiskly mé tělo. "Jak je to vlastně dlouho? Rok? Dva? To snad ani není možný, jak rychle jsi vyrostl!," usmívala se na mě jako sluníčko a její paže stále tiskly moje paže. 

"Mary, za to ty ses vůbec nezměnila," zalichotil jsem ji, i když na ní čas osudu taky zanechal pořádné rány. Mary ode mě s úsměvem odvrátila pohled k Doris v mém náručí, která se o mě ručičkama zapírala a chtěla mi skoro utéct, a musela se zasmát. "Ale... příprava na tvoje vlastní?," zeptala se s úsměvem a její vrásčitá ruka pohladila hebkou tvářičku Doris. "Však ty máš ještě spoustu času na děti," pronesla jakoby nic a opět mi věnovala úsměv.

"No, ono vlastně se svou přítelkyní čekám miminko, takže zas tak moc času už nemám na to, abych se na to připravil," uškrnul jsem se, ale v duchu se musel zasmát. Bude to o moc jiné, až ve svém náručí budu držet své dítě? A nebo to bude úplně stejné, jako je to teď?

"Ty čekáš rodinu? Že se mi nikdo nepochlubil," zmizel ji úsměv z tváře a ona se na mě vyčítavě podívala. Ale když viděla moje pokrčení ramen, jenom si povzdechla. "Tak to jo. Vždyť ty budeš skvělý táta," usmála se na mě znovu a já jenom převrátil očima.

"Doufám, ale nevím, no," pokrčil jsem rameny a snažil se zahnat představu toho, že snad někdy své dítě sklamu, "rozhodně se budu snažit být dobrým tátou."

"Budeš," slíbila mi. "A kdy se ti to narodí. Někdy na jaře, aby ses mohl přijet brzy pochlubit?," zeptala se zvědavě a já si teprve až teď všiml, že nás poslouchá další příbuzenstvo a naši známí. Podíval jsem se po všech, jak všichni netrpělivě čekají na to, co řeknu a já náhle zapomněl skoro mluvit.